str. 85
historky a anekdoty, hospodské, pašerácke aj., které sbírati pro účely lidovědné dosud nikomu nepřišlo na mysl. Převalnou část tohoto „materiálu" mohlo, ba mělo se vyškrtnouti; jiné povídačky opakující se velmi málo změněné měly se vlastně ve vědeckým účelům sloužící knize shrnouti. Dle toho možno bezpečně předpokládati, že není téměř vlastních tradic lidových v Rudohoří, po případě v krajích spisovatelem této knihy prozkoumaných. Životopisy obou kouzel-nickou slávou opřádaných osobností jsou vypracovány s přebytečnou důkladností, P–a.
*
Етног'раФГчнг матер1яли n Угорсько!' Руси. 3i6paB Володимир Гнатгок. Т. IV. Казки, лнгенди, новел)', icTopÍ4HÍ спомини з Банату (ЕтнограФ. Зб1рник XXV.) У Львот' 1909, str. XXI -f 248.
Neúnavný sběratel a vydavatel maloruských tradic lidových předkládá nám v tomto svazku nový bohatý materiál, tentokráte sebraný u maloruských osadníků v Baňatě. V dřívějších svazcích této publikace podali jsme svého času podrobnější zprávu (Národopisný Sborník III., 107 sl., IV.—V., 130 sl., VIL, 211 sl.). Nový materiál není méně zajímavý, podává neméně cenných příspěvků pro srovnávací pohádkosloví. Ale i jinak pro všeobecný národopis i pro dialektologii má značnou cenu. Materiál byl sebrán u rychle vymírajících, t. j. již nyní v mladém dorostu se porumunšťujících osadníků stolice Aradské, Čanadské, Biharské a Sabolčanské. Daleká většina celé jeho sbírky, dvě třetiny všech čísel byly zapsány od čtyř vypravovatelů ve vesnici Semlaku stol. Aradské, mimo to 9 čísel v sousední vesnici (Německém Peregu), a pouze 4 čísla v ostatních jmenovaných stolicích. Sběratel byl nucen při svých studiích bojovati s nesmírnými obtížemi a konečně jim dokonce ustoupiti. V úvodě upřímně i objektivně předkládá p. Hnatjuk veřejnosti zprávu, jak soustavně přímo znesnadňuje uherská správa'politická všeliké studium lidu, NB. v kraji, kde maloruský lid roztroušen mezi různými zlomky národnostními naprosto i při sebe příznivějších okolnostech jest odsouzen assimilovati se sousedním, silnějším tělesům národnostním, tvoře jen větší menší části obyvatelstva vesnického a každý od malička mluví dvěma neb i více jazyky. P. Hnatjuk uznává, že od některých maďarských intelli-gentů byl přátelsky přijat, ale všemohoucí vesničtí notáři a policie mu přímý styk s lidem takořka znemožňovali. Výminkou byl notář v Semláku, který se spokojil pouhou jeho legitimací a dozorem policejním, že skutečně jen pohádky zapisoval, jiní ho vyslýchali, prohlíželi papíry jeho, dokonce věznili a takovou hrůzu vzbudili ve vesnickém lidu, že náš etnograf i při největší slotě marně ve vesnicích hledal přístřeší.
Zapisování tradic lidových bylo tedy až na skrovné výminky znemožněno, ba Hnatjuk nemohl ani náležitě stanovití prosté statistické poměry maloruského osadnictva vůči jiným národnostem. V tom ohledu přinesl leda negativní výsledek, že na základě šematismu řecko-katolické Velko-Varadinské diecese nelze nikterak stanovití počet maloruského osadnictva.
Tradice, které přece zapsal, jsou z valné části velmi cenné. Hnatjuk našel některé velmi dovedné vypravovatele, kteří uměli 8—9 povídek vypra-vovati, některé velmi obsažné, jedna č. 25 obsahuje přes 20 stránek! Škoda, že nesdělil nám nic bližšího o těchto svých vypravovatelích. „Historické vzpomínky" vypravují o vystěhování osacníků ze stol. Šarysské, o sociálních a hospodářských poměrech a jsou proniknuty steskem nad národní smrtí, děti mluví již výhradně rumunsky mezi sebou, jazyk otců svých vůbec již neznají. V jazyce povídek těch není však patrný rumunský vliv, než ma-
