bornych časopisech*) tiskly se tehdy práce, v nichž se zcela vážně dokazovalo, že prototypem staroslovanské hudby jest rusínska kolomyjka a že česká hudba se musí vrátiti к ní, chce-li nabyti národního rázu; tedy nikoliv к našim písním lidovým, které prý jsou — až na skromné výjimky — zcela prosáklé vlivem německým. Vznik písně „Horo, horo vysoká jsi..." byl položen do doby pobělohorské. „Tenkrát zrodila se tato píseň ze srdce bolestí sevřeného a snad u samé paty Bílé Hory vynesla ústa loučícího se rytíře husitského slova: „Horo ... . .".**) A s lidmi toho druhu musil Hostinský vážně polemisovati, dokazovati obšírně, že jim chybí methoda, vědecké studium látky, soudnost — slovem vědecká kvalifikace. Tři léta před tím, v prudké polemice s Fr. Pivodou, ***) řeší Hostinský otázku, jak mají spisovatelé čerpati z tradic lidových. „Chce-li básník podati jakýsi obraz prostonárodního života, nechť je to již ve formě lyrické, epické nebo dramatické, bude i jemu ton písní prostonárodních a ne zřídka také jich forma skvěhým vzorem; v mnohém pak rozsáhlejším a rozmanitějším díle uměleckém, třeba by vlastní předmět jeho vzat byl z kruhů zcela jiných, naskytne se mu příležitosti dost, předvésti čtenáři nebo diváku prostonárodní živel alespoň ve vhodné episodě." Jest povinností básníkovou studovati pilně celý život lidu, však prostonárodní ton bude v jeho básních jen tenkrát na místě, „když bude prostředkem výrazu zvolenému předmětu nej přiměřenějším". Jsou to zlatá slova; byla napsána téměř před čtyřiceti lety a nutno říci, že nepozbyla časovosti ani v našich dnech. —

V letech devadesátých, v době Národopisné výstavy nastává oživení ruchu sběratelského a od té doby se také množí pokusy o vědecké zužitkování a utřídění nahromaděné látky. V čele toho ruchu stál Hostinský. Čím byl Národopisné výstavě jako místopředseda, to oceňují annály tohoto podniku. Výsledkem jeho činnosti národopisné bylo mimo jiné oddělení „Lidová píseň, hudba a tanec", o němž napsal pozoruhodný referát ve výstavní publikaci. Líčí v hlavních rysechf) obsah exposice, jíž vedle tištěných sbírek a špalíčků dodávaly zajímavosti zejména nově sebrané texty a nápěvy a dále mapy, podávající topografii písní z obou textových vydání Erbenových a znázorňující, ze kterých krajin bylo sebráno nejvíce. Tyto mapy navrhl Hostinský.

Důležité jsou také ony theoretické poznámky, které ke své zprávě připojil. Především odůvodňuje, proč lidová literatura musí býti sloučená s lidovou hudbou. Píseň totiž „žádoucí shody mezi slovem a nápěvem dochází zcela naivně, bezděčně, ale to děje se jen proto, že sdružení živlu básnického a hudebního v povaze lidu je tak přirozené a ústrojné, tak samozřejmé a nerozlučné, že jinak díti se ani nemůže". (L. c. 229.) „Nesmí tedy ani bádání vědecké obě tyto stránky od sebe odlučovati, nemá-li nastatí tu i tam jednostrannost velice povážlivá."

A jako na doklad toho upozorňuje na metriku a rhytmiku lidové písně, jimž nikdo neporozumí, kdo jich nesleduje v souvislosti s nápěvem. „Lid nezná jiné písně, než zpívané. On svou lyriku nikdy nemluví, nikdy nečte, nýbrž jen zpívá." K tomu druží se úvahy o užitku exposice. Horlivá práce