sběratelská osvěžila jednak vědecké snahy theoretické a historické, jednak odstranila legendu o úpadku lidového zpěvu, neboť sběratelé zapsali v různých končinách Čech asi 2000 textů a nápěvů (variantů a doplňků) dosud neti-štěných. Ale nejen to. Právě veliký počet variantů textových a hudebních dokazuje, že naše lidová píseň se stále mění, vyvíjí — slovem, že jest dosud útvarem živým. A zase připojuje řadu jemný-ch pozorování o nutnosti za-pisovati a studovati varianty, které pro hlubší poznání struktury naší písně jsou neocenitelnou pomůckou.

Zcela obdobné myšlenky projevil Hostinský v přednášce ,,O písni lidové", otištěné ve Věstníku Jednoty zpěváckých spolků českoslovanských. (Roč. I. 1897, str. 38 n.) Informuje stručně o výsledcích Národopisné výstavy a pojednává — pokud to v rámci přednášky jest možno — o definici lidové písně, o poměru textu к nápěvu, o vztazích mezi lidovou písní a poesií kra-mářskou, o neobyčejné důležitosti variantů pro zkoumání vědecké a končí úvahou o nynějších životních podmínkách rolníkových, jež životu lidového zpěvu jsou velmi nepříznivé.

Referát ve sborníku výstavním a přednáška, jejíž obsah jsem načrtl, podávají v podstatě to, co Hostinský uvedl již r. 1892 v Čes. Lidu (I., III., V.), ve své studii o české světské písni lidové. Po letech (1906) rozhodl se vydati ji samostatně s některými doplňky. Lze tedy toto dílo považovati za poslední, definitivní formulaci myšlenek Hostinského o lidové písni a proto bude též základem našeho stručného přehledu, *) při příležitosti bude ovšem užito též pramenů ostatních.

Je přirazeno, že Hostinský se zabýval definicí písně lidové. Bylo nutno určití poněkud blíže pracovní pole a materiál zkoumání. Podle něho jest dvojí definice možná: širší, se stanoviska psychologického (národopisného), druhá, značně užší, se stanoviska hudebního (uměleckého). Se stanoviska národopisného patří v oblast lidové poesie také zlidovělé písně umělé, duchovní a světské písně kramářské, jakož i skladby písmáků a lidových skladatelů. **)

„Mezi lidem vždy zpívalo se a (dnes snad ještě větší měrou než jindy) zpívá se leccos, co lidovou písní není. Vnikáť nezřídka i umělý nápěv s původním nebo nově podloženým slovem až do venkovských zákoutí dosti vzdálených, a kramářské písničky, jež nalézají tím úrodnější půdu, čím hůře se daří pravému zpěvu lidovému, šíří namnoze hudební živly docela cizí. . . ."

„Zdálo by se ted}', že název písně lidové náleží jen tomu, co mezi lidem samotným, a to mezi lidem té národnosti, o kterou jde, vzniklo. A skutečně, běží-li o lidovou píseň v nejužším slova toho smyslu, totiž o básnický a hudební výtvor lidu, o projev jeho vlastní tvořivosti umělecké, dlužno pojem o ní takto omeziti. Avšak spatřujeme-li v písních povšechný.obraz povahy a letory, citů a názorů, snah a tužeb zpívajících, a ovšem i doklad jejich vkusu, musíme zajisté pribratí к oněm, v lidu samotném vzniklým zpěvům i všechno to, co odjinud, z hudby umělé, ba třeba i cizí je čerpáno, jakmile jen národ si to dokonale prisvojil tak, že to dnes tvoří již podstatnou součástku jeho uměleckého majetku." (ČPL., str. 6.)