,,A tak lidovou písní jakožto příznakem pravé povahy a skutečného duchovního života lidu bude nám jen to, co — nechť vyplynulo z jakéhokoliv pramene — ujalo se v něm trvale, co alespoň z jednoho pokolení novinku přijavšího zdědilo se v plné životní síle své na pokolení druhé a třetí. Pak teprve je důkaz podán, že píseň shoduje se již dokonale s povahou lidu, po případě, že tomu, co snad prvotně s povahou tou se nesnášelo, obecný vkus a názor buď přetvořením dal výhost anebo naopak zase sám se konečně naklonil a přizpůsobil, t. j. se podrobil." (ČPL., str. 7—8.)

S touto definicí souhlasí úsudek Hostinského o poměru písní kramář-ských к lidovým, úsudek, který bude vždy důkazem vysoké vědecké úrovně jeho studií; neboť téměř od počátku své práce v tomto oboru upozorňoval na to, že duchovní i světské písně kramářské nejsou doceněny a že význam jejich není uznáván tak, jak by bylo třeba. „Jsou to písně pro lid určené a od něho také zpívané, z největší části pak i z lidu vyšlé — místo v širé oblasti „lidové písně" bychom jim tedy neměli upírati ani tenkráte, kdyby mnohá z nich nebyla vznikla z téhož zdroje a tímže způsobem, jako vznikají druhdy i ony zpěvy vesnické, jež po výtce nazýváme „národními písněmi" a na něž právem jsme hrdi: totiž kombinací a přeměnou zpěvů starších. Arci dotěrná křiklavost kramářských písní, jejich celý ton namnoze tak sprostý přímo nás odpuzuje — ale snadně si tyto v pravdě „jarmareční" vlastnosti vysvětlíme: nejsou to naivní, okamžitou náladou vnuknuté improvisace prostého, upřímného vesničana, nýbrž jest to na výdělek vypočítané a tudíž žádnou, ani sebe hrubší přitažlivostí nepohrdající zboží. Ale lid nejen že je kupuje a zpívá, nýbrž on je dnes právě tak, jako činil před stoletími, pečlivě ukládá vedle své nej oblíbenější četby, vedle svých modliteb a kronik, snářů a kalendářů." (Nár. výst. 1897, str. 237.)

Zcela obdobně vyslovil se v uvedené přednášce. (Věstník Jednoty, roč. L, str. 58 n.) Hranice mezi poesií kramářskou a „vlastní" písní lidovou jsou velmi splývavé; jest sice velmi pohodlné — třeba že krajně nevědecké — odvraceti se s pohrdáním od kramářských písní jako od zjevu úpadkového, spíše však jest nutno učiniti je předmětem soustavného, objektivního studia a pak jistě vynikne veliká důležitost této zapomenuté větve na velikém stromě tradic lidových.

Jedno jest jisto: přes odmítavé stanovisko ethnografů šíří se kramářské písně v lidu. Ale nejen to, jsou krajiny, kde podle zpráv místních znalců přestává se vůbec zpívati — kde nastává úpadek zpěvnosti. Hostinský vykládá tento zjev. Od let padesátých XIX. stol. nastaly se zrušením roboty dalekosáhlé změny v hospodářských a sociálních poměrech našeho venkova a tento převrat projevuje se i v životě kulturním. Rostoucí intensita hospodářské práce, industrialisace země, vzrůst školního vzdělání — to jsou příčiny úpadku zpěvu lidového. „Avšak není-liž zcela přirazeno, že každý pokrok kulturní bývá zakoupen něčím, co vyplynulo z poměrů pokrokem tím překonaných? Pravda, někdy kupní cena ta je dosti veliká, spojená s obětí, sahající na statky nám had jiné drahé — jako právě v případě našem. Ale pokroky kulturní nesmíme měřiti a vážiti dle toho, co jimi ztrácíme, nýbrž tím, co získáváme, nebo lépe řečeno: dle poměru mezi ziskem a ztrátou. Chceme míti rolníka vzdělaného, který by v zápasu hospodářském se ctí obstál, žádáme na něm, aby zakládal záložny a účastnil se podniků průmyslových, voláme ho na bojiště politické ve spolcích, úřadech samosprávných i sborech zákonodárných. Jeho mysl nemůže býti již výhradně vyplněna tím úzkým —třeba v sobě bohatým —kruhem myšlenek, tužeb, citů, kterým