vyplněna bývala před časy, nemůže se již navrátiti к bývalému dětsky, naivnímu nazírání na přírodu, na lidi, na sebe. A to jsou ony nezbytné podmínky, za kterých lid své písně sám si tvoří." (ČPL., str. 3.)

Přílišný pessimismus není ostatně odůvodněný. Sbírky na Národop. výstavě, materiál v Českém Lidu a četné sbírky soukromé dokazují jasně, že práce sběratelská dosud není marná. Ovšem třeba se smířiti s faktem, že ,,návrat к bývalé svěží tvůrčí síle zpěvného lidu je věcí nemožnou". „Odvěký, na rozkošné plody přebohatý život naší písně lidové ztrácí svou sílu a žádný lékař osud ten od něho neodvrátí. Ale plody ony jsou zde, tvoří básnický a hudební poklad, jejž sluší nám nejenom v úctě a lásce míti, nýbrž i prakticky využitkovati, a sice především tím, že postaráme se o to, aby nadobro nevymizel, po případě opět koloval mezi lidem, aby na vždy zůstal jeho majetkem . . ." „Lid ho již asi valně množiti nebude — alespoň zajisté ne tou měrou, jako v dobách dávno minulých, a ne v tom smyslu, ve kterém dnes mluvíme o pravé písni lidové čili prostonárodní — ale bude snad rád užívati úroků z toho, co mu nastřádali kdysi jeho předkové . . ." (ČPL, str. 4-5.)

Stručně a úsečně je tu vysloven onen nezvratný zákon kulturního vývoje: lidová literatura, kroj, umění (vyšívání atd.), stavby, vzešly v určitém prostředí, za určitých podmínek a mizejí, jakmile tyto podmínky přestaly působiti. Ale i jinak jsou tato slova pozoruhodná: uprostřed theoretických úvah nezapomíná Hostinský na povznesení lidového vkusu, na problem umělecké výchovy — zase doklad všestrannosti jeho ducha.

Přijímaje názory o pozvolném zanikání lidového zpěvu, obrací se Hostinský rozhodně proti těm, kteří v mladších vrstvách lidové písně vidí zjev úpadkový. ,,. . . tvrzení to nelze zobecniti tak, že by byly bez výjimky dobré texty vznikaly za časů starších, špatné za časů novějších; neboť hned z předu nikterak nelze vylučovati možnost ani lichých, bezcenných textů v dobách dávno minulých, ani dobrých, slušných v dobách nám bližších." (ČPL., 12—13.)

К těmto zásadním úvahám druží se podrobný rozbor otázky o poměru textů a nápěvů. Tyto problemy rázu hudebního nespadají ovšem v rámec mé stati; dotknu se zase jen principielního stanoviska autorova. Polemisuje s Bartošem vykládá, jak si lid počíná při skládání nových textů. „Lid básní jako kterýkoliv básník umělec; ovšem naivně, bez plánu, bez reflexí a umělých pravidel, ale přece s přesvědčením, že improvisací takovou podává něco svého, že podává novinku." „On slovy pronáší novou myšlenku, nový vtip, nový výraz citu, o němž dobře ví, že před ním pronesen nebyl, alespoň ne v takové formě slovesné: on vědomě skládá novou „písničku", a třeba se tím i chlubí —vědomí to i chlubení týká se však slov a jejich obsahu, zkrátka: básně." Ve stránce hudební se tato činnost uplatňuje mnohem méně. (ČPL., .18-19.)

A cíl této analytické práce? Jest daleký, ale vábný. Běží o to, nahlédnouti do duševní dílny našeho lidu, pozorovati jej při práci umělecké a přispěti takto к objasnění onoho neurčitého pojmu, jejž označujeme slovy „duše lidu". Ovšem —úspěchu dojdeme jen tehdy, budeme-li postupovati vědecky. „Tím pak, co jsem zde přednesl, i způsobem, jak jsem to činil, prozradil jsem tuším dosti srozumitelně, že pro vědeckou práci v oboru tom málo očekávám od oblíbeného druhdy u nás nadšeného horování. Oboje se dobře nesnáší. Nemíním sice nikterak, že badatel měl by býti nepřístupný všemu hlubšímu rozruchu citovému .. .; ba naopak: jsem přesvědčen, že bez upřímné lásky