Pokud se definice lidové písně týče, rozeznává Hostinský dvojí. Lidovou písní v užším smyslu jest mu ta, kterou lid sám vytvořil. Třeba že lidem tím míněn jest na prvém místě lid vesnický, nesluší rozsah ten tak úzce omezovati. Také vrstvy maloměstské, dělnické, vojenské a j. třeba míti na zřeteli. Jako předseda Výboru pro českou píseň lidovou věnoval Hostinský právě těmto „nevesnickým" stavům neobyčejný zájem, pídě se po pramenech písní, na př. hornických, řemeslnických, ba i sociálně dělnických, sokolských a jiných, dosti moderního již původu. Jako „lid", byla mu i „lidová píseň" konkrétním pojmem kollektivním, ne abstraktní fikcí. V širším slova smyslu jest lidovou písní vše, co lid zpívá, tedy i to, co odjinud (z písní jiných národů, z hudby umělé) přijal, jakmile to znárodnělo. Bezpečným znakem toho jest tradice aspoň dvou pokolení po sobě. Ačkoliv tyto písně jiného původu nejsou absolutním příspěvkem к pokladu umění lidového, jsou přece neobyčejně významný se stanoviska psychologického. Poněvadž lid osvojuje si jen to, co jeho povaze bud zcela neb částečně odpovídá, v druhém případě pak si to dle svého, tedy charakteristicky obměňuje, získáváme tím cenné příspěvky к poznání národního ducha.

O vědecké m e t h o d ě, jíž musí býti methoda srovnávací, promluveno bylo v úvaze předcházející. Zdůraznil bych jen dva důležité její principy: Předně postup od menších celků к větším, v.našem případě tedy od písně české к písni českoslovanské, popřípadě slovanské. Za druhé neustálou součinnost bádání textového a hudebního. Rozdělení obou zřetelů může býti odůvodněno jen speciálními otázkami a má pak jen speciální platnost. V otázkách všeobecných jest však nepřípustné a vedlo, jak Hostinský ukázal,*) к osudným chybám a nesprávnostem ve věcech nej důležitějších.

К jedinému Hostinský nedošel: stanovití dělidlp lidové písně světské. Důvod měl však závažný a častěji o něm se vyslovoval zvlášť u příležitosti projektu budoucí veliké sbírky (ministerského podniku): К správnému a přirozenému principu rozdělovacímu bude možno dojiti, až bude materiál aspoň přibližně úplný. Všecka prozatímní dělení považoval za předčasná, zvláště pokud by spočívala na jednostranném základu, na př. textovém (obsahovém). S oblibou uváděl „písně svatební" jako příklad nepřesnosti determinace a obtíží, jež by tím pro umístění písně v určité „škatulce'1' vznikly: o svatbách zpívá se vše možné, nejen písně přímo к obřadům se vztahující. Z těchto důvodů rozhodl se též, srovnati písně v zmíněné velké sbírce jen zcelamechanicky, t. j. abecedně dle textu, rejstřík věcný, po případě věcně-hudební a jím samým důmyslně sestavenou „abecedu" hudební pak podati na konci díla.

Bylo přirozeným následkem spousty dilletantských názorů zvláště

0 hudební stránce lidové písně, že příslušné statě Hostinského nabývaly