pasačce, o sirotkovi a j. s příbuzenstvím svým"), spojené architektonickou formou a opětně textem. Osou těchto s úžasným psychologickým postřehem prováděných rozborů jest „v a r i a n t". Hostinský stanoví prameny variací melodických, na př. vliv textu, vliv hudby instrumentální a nezapomíná ani na vlivy 'nedokonalé paměti zpěvákovy. К určení historické posloupnosti variantů podniká Hostinský namáhavý úkol, z poznámek kancionálů rekonstruovati kriticky 36 nápěvů světských písní českého lidu z XVI. století.*) Nemožno mi o těchto speciálních studiích, jež, ač v prvé řadě hudební, přece neustále o rozbory textu se opírají, šíře promluviti. Ve všeobecné úvaze napsal Hostinský: Na folkloristu, jenž by byl zároveň i hudebníkem i psychologem, čeká zde práce bez odporu vděčná, ač upříti nelze, že dosti obtížná." **) Práci tuto Hostinský všem dalším neobyčejně usnadnil, neboť nejenom první naznačil cestu, nýbrž hned první ji i nastoupil.

Světské písně lidové XVI. věku byly Hostinskému oporou i při vyvracení četných jiných mylných názorů. Ukazuje na nich, že dur tónina měla i tehdy, přes značnější vliv církevních tónin, převahu a že vůbec písně ty v nižádném směru od písní sbírky Erbenovy nebo R i 11 e r s b e r k o v y, jejíž poměr k sbírce Erbenově důkladně a všestranně prozkoumal, ***) podstatně se neliší. Zvláště důrazně poukazuje na to, že neliší se ani formou od těch písní, jež připisovány byly již t. zv. „době úpadkové", t. j. době, kdy prý netvořeny již melodie písní „citem", nýbrž způsobem, od Hostinského naznačeným (kombinací).

Nikoli na posledním místě stojí Hostinského polemika proti bajce o špatné deklamaci lidové písně, a jako positivní výsledek její práce o rhytmice a prosodii českých písní lidových, konečně o české prosodii vůbec. Epochální význam těchto studií pro dramatickou a vokální hudbu českou jest znám. O ně opřel se Smetana, z nich vyšel Fibich a všichni, kteří následovali. V současné době možno říci, že požadavek správné české de-klamace mezi hudebníky zdomácněl, ba důsledněji jest prováděn než básníky. Co vytvořily celé generace v hudbě na př. německé, dovedl dáti vznikající naší hudbě české Hostinský během třiceti let!

Hostinskému šlo však o více, než o správnou deklamaci. Šlo mu o princip, který by naší umělé hudbě vůbec vtiskl ráz českosti, aniž by při tom přestala býti moderní a pokrokovou. Tento ráz viděl Hostinský zase především v rhytmické povaze české řeči. Jako nejdůležitějšíznak „českosti" lidových písní vytýká sestupný rhytmus, nezávislost prízvučných a neprízvučných dob resp. dlouhých a krátkých dob na sobě a vyplývající z toho originální útvary rhytmické. Ne však určité útvary melodické! Bylo tragickou ironií, že se proti tomuto principu, který ještě s jinými hudebně esthetickými principy Hostinský a Smetana hudbě naší pod heslem „Wagnerianismu" dali, bojovalo jako prý proti „němčení" hudbou t. zv. „českoslovanskou", jejímž „uměleckým" principem mělo býti — napodobení písně lidové.

Tak jako historik tato dvě nám drahá jména, jméno Smetanovo a Hostinského, vždy pospolu pronášeti bude, tak i význam jejich pro umění