V noci mythologických věkův a v Homérových narážkách na pohyblivé předměty ztrácí se vznik loutek, jimž sochařství dalo formu, malířství barvu, mechanika pohyb a jimž dovršující činitel — básník — vdechl illusi slova a tónu. Ale jako jest neomylně dokázáno, že drama se vyvinulo na půdě náboženské, tak jest více než pravděpodobno, že původní drama na půdě náboženské vzniklé nebylo provozováno lidmi skutečnými, nýbrž jejich karikaturami — loutkami. V nej starších dobách nebyl výtvor plastický sám v sobě samostatným celkem určeným svými prostředky, nebylo vůbec možno umění pro umění, třeba vzniklo umění vůbec poutáním sil nezaměstnaných v boji o život, aby byla vzbuzována bezžádostná radost1); v nejstarších dobách vytvořilo si náboženství sochy к účelům bohoslužebným a sochám těm vymyslilo různé způsoby pohybu. Dříve než loutky poklesly к zábavě mládeže, byly opravdu uctívanými hostmi chrámu, což lze pozorovati nejen v pohanství, nýbrž i v křesťanství.

Loutky hieratické v pohanství byly tedy nejdříve, o čemž svědčí socha Jupitera Ammona2), která, byla-li nesena v procesí na ramenou 80 knězi, naznačovala cestu pohybem hlavy (νεῦμα, nutus!); socha v Heliopolí3) nutící nosiče dělati několik kruhův a vystupující ke klenbě chrámu; dle zprávy Kallisthenovy4) Bakchus (osm loktů vysoký a oděný ve žlutou tuniku zlatem vyšívanou a v makedonský plášť), samočinně se zvedal na svém čtyřkolem voze, naléval mléko a zas usedal; Aristoteles5) neváhá připustiti, že dřevěná Venuše přičítaná Dédalovi se hýbala pomocí rtuti nalité do vnitřku; Pindar6) dosti temně naráží na poblouzení potomků Vulkánových a Prométheových, již hotovili stroje napodobující život a vzbudili u starých — právě tak jako ve středověku myslitelé a vynálezci — myšlenky na magii; staré italské idoly se pohybovaly dříve, než vydaly věštbu, na př. v Antiu7), a zdá se, že i v Preneste8) skupina Jupitera a Junony jako děti sedících na kolenou Štěstěny; Livius9) se zmiňuje o hrůze lidu a senátu r. 573, když bylo oznámeno, že obrazy bohův odvrátily hlavy od nabízených pokrmů. Když si obnovíme v paměti tyto staré historky o sochách, které při hostinách spolu hodovaly a projevovaly svou libost a nelibost pokyny hlavy, chápeme, jakou směsí antických vzpomínek a místních legend utvořila se ve středověkém Španělsku lidová pohádka tak dojemná a dramatická o Convi-dadu de Piedra. Při uáboženských slavnostech, před zahájením her v cirku a někdy při triumfech v Římě neseny bývaly ohavné figury, jichž se lid lekal, bavě se jimi: Lamiae, jež Lucilius zve oxyodontes10), Manducus, typ obrovského Machecreonta lyonského a Croquemitaina pařížského, jak jej líčí Plautus11), Varro12),. a jak zázračně tlumočil Rabelais a Scaliger.

Loutky aristokratické lze tušiti ve zmínkách Herodotových13) o dřevěných pomalovaných soškách, jež představují mrtvého v rakvi, a o nichž