Plutarch1) užívá slova σκελετόν. Tyto ponuré ozdoby stolu byly dva lokte vysoké, ale žádný text ani památka nás nepoučuje, že byly údy těchto sošek článkovány, naopak, obrazy ze sbírky starožitností egyptských u Wilkinsona2) nejeví ani nejmenších známek pohyblivosti. Figurky egyptské v museu britském a v Louvrů, které mají článkované předloktí, a jiné bezhlavé, které na místě krku mají jakýsi čep pro pohyblivou hlavu, vysvětlují se nikoli jako mumie soustolujicí, nýbrž jako hračky egyptských dětí, jež si hrály též :s podobou zkřiveného dělníka zvedajícího předmět nebo hnětoucího těsto, jak ukazují památky nalezené vždy jen ve hrobech dětí a chované v Leyde. Avšak možno souditi, že byly podobné a dokonaleji pracované figurky též к zábavě dospělých, jak svědčí dřevěná soška představující nahou ženu, jejíž nohy se hýbaly, a jiná krásná loutka ze slonové kosti též ženského pohlaví, která byla nalezena v hrobce v Gourně a kterou koupil Charles Lenormant3).

V Řecku byla neurospastie zdokonalená mechanikou a geometrií též zábavou aristokratů4). Skoro všechna musea mají exempláře loutek řeckých, z nichž největší měří 18 cm. a z nichž některé byly vykresleny od Biscariho, Aschika, Mureta a Vattiera de Bourville6). Dédalovy figurky, к nimž Sokrates6) přirovnává těkavou filosofu, musily býti připevněny poutem, by se samy nepohybovaly. Xenofon7) líčí loutkáře, jenž na radu Sokratovu ustoupil tanečníkům. Do loutek zamilovali se Athéňané zvláště v době úpadku chor--agie, tak že archontové povolovali loutkové hry v divadle Bakchově8). Pověstný byl loutkář Potheinos, který hrál s úspěchem dramata Euripidova ve čtyrcípé kostře divadla pokryté záclonou (πῆγμα τετράγωνον), kterýžto system byl přijat loutkáři kočujícími9).

U Římanů jsou též časté, ale méně vřelé narážky na loutky, jež zase nalezeny byly nejvíce ve hrobech (zvláště ve hrobě dcery Stilichovy a ženy Honoriovy objeveném 1547) a jež uveřejnil Boldetti10) a Caylus11), z nichž opět některé reprodukoval Rehm zároveň s loutkami řeckými12). Marcus Aurelius má dosti zmínek o loutkách; při úvaze o smrti krásně praví, že smrt činí konec otřesům vášní a smutnému postavení loutky, kteroužto činí z člověka poblouzení myšlenky a tyranie těla13). Petronius14) uvádí, že ke konci hostiny přinesl otrok na stůl stříbrnou loutku tak dobře pracovanou, že se mohla pohybovati jako němý herec. — Ale přece nemáme přímých dokladů, že loutková představení byla v Římě veřejná, jako bylo u Řeků. "Vždy však nutno činiti ještě rozdíl mezi loutkami určenými pro divadlo a mezi pohyblivými hračkami dětí, neboť hračky nemají ve hlavě trojhranu,