jímž loutka divadelní se otáčí, zvedá a přenáší, když kritisuje lidskou společnost i Olymp, jehož členy dříve vážně a uctivě zobrazovala. V Italii jest jakási výměna úloh mezi herci skutečnými a herci dřevěnými, u obou se vyskytují nesmrtelné typy komedie italské: Pappus, Maccus, Bucco, žvatlávé kmotry Citeria a Petreia. ba i Manducus, tak že těžko stanovití, kde se objevily dříve. Kdežto v Řecku loutky hojně hovoří, v Římě pěstuje se němohra, ač ne výhradní, neboť zbývala ještě cantica, totiž lyrické výklady toho, co se představovalo na scéně, jak nasvědčuje Petroniova pohřební elegie při pohybech stříbrné figurky. — Církevní otcové se vyjadřovali o loutkách s laskavou mírností1).

V křesťanství před loutkami aristokratickými lze sledovati též loutky hieratické, ale loutky nevznikají tu ze sochařství, přímého, útočného výrazu smyslné krásy těla, nýbrž z malířství, méně hmotného a schopnějšího vyjádřiti vnitřní dojmy krásy duchovní. U Reků sochař Dédal, Lukáš malíř u křesťanů! Křesťanství v katakombách malovalo předměty své víry pouze symbolicky: Krista jako beránka, kříž ozdobený květinami a drahými kameny; teprve ve IV. století jest na .kříži namalováno poprsí Krista, který později jest v celé své postavě a to nejdříve oblečen, ještě později obnažen, a teprve koncem VIII. století objevuje se celý krucifix řezaný!

Pohyblivé krucifixy hrají svou roli v legendách (na př. chodící krucifix Nikodémův), jež jen předpokládají sochařství mechanické, nedokazujíce ho. Skutečným faktem však jest krucifix z kláštera Boxley, který hýbal hlavou a očima2), neb obřady konané v Jeruzalémě, kde socha s pohybhvými údy představující Krista byla na Velký pátek na kříž přibíjena a vztýčena3). Krucifixů pohyblivých se užívalo též na koncilech, ve chrámech některých pak byly loutky schopné mechanického pohybu znázorňující mučení světců a světic, někdy navoňavkovaných4).

Ačkoli však církev si zhotovovala pohyblivé loutky, byla naprosto-nesnášeliva к vynálezům, jež nesloužily přímo jejím účelům a na nichž, lpělo tedy osudné anathema. Vyrabitelé figurek článkovaných zdáli se církevníkům zločinnými vyvolávači mrtvých, nekromanty! Proto r. 1086 nevysvětli abbé Hugues jinocha-mechanika, proto středověk pokládal tvůrce všelijakých automatův a androidu za mágy, jako Alberta Velikého5), jehož mluvící stroj rozbil Tomáš Aquinský. [Cervantes zmiňuje se též o mluvících cínových hlavách6)] Při významných slavnostech náboženských objevovaly se v procesí ohavné stroje představující draky a saně zabité světci. Dosud udržely se v chrámech skupiny loutek — v jeslích.

Polohieratické, poloaristokratické, spíše však již lidové byly loutky v Benátkách na památku 12 nevěst unesených r. 944 od pirátův a šťastně zachráněných, jichž jméno „maria di legno" bylo nezdvořilou nadávkou.