sängra Hugona von Trimberg, u Uhlcha von Türheim atď.), nejrozšířenějši jest však Puppe; ve Francii slovo marionetta (o loutkách užil prvně slova, toho r. 1584 Quillaume Bouchet) vzniklo zdrobněním a posměškem z Marie, Marotte, Mariotte, Mariette, Marion, Marionette. (Slovo morio, moriones u Plinia Mladšího a Martiala znamenalo blbec, blázen, šašek, a byla to zábava, hostů po jídle.)

Česky jmenují se loutky: hajduláky — kankrdásky — klacíky — maňásky — mrňaty — panáky — panáčky — pimprlaty — pimprdlaty — podobkami — škvrňaty —. tajtrlíky — tatrmánky.

Mezi českými komedianty — komedáři — loutkáři — loutkoherci — pimprláky rázovitá postava Matěje Kopeckého r. 1811 prvně vystupující byla nemírně a nekriticky vyzvednuta, sní pak vůbec dynastie Kopeckých, jejichž členy mistrně zvěčnil Aleš a Ženíšek. Kopeckého proslavila, tradovaná anekdota o jeho češství tak charakteristickém s oním málo českým „nejsem štont hráti německy" (ale z bídy též zahrál německy za plat prý čtvernásobný), ač i jiní loutkáři hlásili se ke svému původu, na př. starý Landgraf proti maďarskému učiteli při české písni, již žena jeho doprovázela hrou na harfu1). Anekdotu onu zveršoval bez onoho německého půvabu K. V. Rais2) takto: „Co že, páni, já? Já, Kopecký, divadlo bych zahrál německy? Zlatí páni, ještě neznáte mne! Čech jsem věrný, Dobrovský mi tyká, sám pan Thám mi napsal divadlo! Nadarmo vám, páni, napadlo, upřímného zkoušet bojovníka!" Illustrace к Raisově básni od F. Jeneweina nepodává docela nic výrazně Kopeckého, a vůbec tvůrce „Moru" by z ní nikdo nepoznal. Je známo, že Kopecký kdysi velmi jadrně odbyl podlézavého člověka, který ho upozornil, že představení jest přítomno několik německých šlechticů: „Když moji králové a princové se neostýchají česky mluviti, nemusí se také jiní menší páni za tu naši krásnou českou řeč styděti."3) A přece Kopecký, zvaný „králem českých loutkářů" (ač tento král zapsán jest po své smrti ve farmch zápisech v Týně nad Vltavou jako žebrák!) stal se populárním hlavně jen tím, že šťastnou náhodou našel nakladatele, respective našel ho nakladatel, který vydal pod jeho jménem 60 her (zaplativ 800 zlatých), což imponovalo k počtu her od Tyla (25) i od Klicpery (56), ačkoli vlastně mnohé z těchto her nebyly vymyšleny neb upraveny přímo Kopeckým, nýbrž byly společným majetkem loutkářů českoněmeckých, posledních útvarů špílmanské kasty potulných žurnalistů4), kteří tvoří stát ve státě a kteří na otázku, zda jsou Čechy či Němci, odpovídají sebevědomě jako praví kosmopolitę: „Jsme komedianti!"5) — Čeština „Kopečáků" (t. j. Kopeckých, jak se jim na Miroticku říká) jest též promíšena internacionálním žargonem, tak že jest tak málo ryze českou jako němčina v názvech německých kusů Matějových německou. Starý pamětník z Bavorova6) vypravuje tuto příhodu: U nás stavěl si Kopecký tátrum na rynku proti Vienerovi, co kouříval z Vladyků ořechu natě. Na boudě měl napsáno: „Cestujem s Bohem" a nad oponou: „Ay divadlo české