n nás pěstována velikým počtem loutkoherců (znám jich skoro sto!), z nichž přemnozí byli mnohem originelnější než Kopecký, o jehož „Faustu" ti, kteří slyšeli Fausta od Lašťovky (ten na své zpracování Goethova „Fausta" přijal ■o celých deset zlatých více než ředitel živých herců na téhož „Fausta" v překladu Kolárově), Lagrona, Kočky nebo Peka a jiných, říkali, že „má zuby vylámány..." Ovšem musí někdy puritánství stranou, neboť leckdy za-lomozí z jeviště obhroublost, tak že právem paedagogové nechtějí dovoliti loutkářům, by hráli z paměti, poukazujíce na hry dospělých, jež třeba před-kládati' ke schválení hejtmanství nebo policejnímu ředitelství1). Při návštěvě ■extemporujících komediantů se stává, že dřevěný rytíř vyzývající к souboji vyhodí hodně chlupatou a černou rukavici páně principálovu, též jest dosti látky к smíchu, jak se komolí cizí slova (chtololie = theologie, maťamatiš = mathematik, peřpek = perfektně, štajriš = čardáš, sitá = sieh da atd.), a jaká latina jest pronášena Faustem nebo ku př. juristou krále Patagon-ského Latikusa, jenž ve hře Gallatově „Uforin a Dišperanda čili Shylok ten druhý" (děj této hry jest ze Shakespearova „Benátského kupce", kterého zpracoval též Kopecký jako „Žida Silocha") povídá: Quoniam rytířus paktům přerušatus est kontraktům, musíť dáre sine spáso z těla sua vlastňum maso. .Židus masům řezat ipse, sed ad legem zachovandam řezat librám akorandam, nulum lotům vícins, nulum lotům mínins, nek pořezat armum hochům, nek procedat krvae trochum, nek faciat molestam ubožáko bolesťam . . . Charakteristickou je důslednost, s jakou loutkář řekne jeden pojem dvěma výrazy: prosím a žádám, — David obra zabil a zamordoval' —■ jak a kterak, — volá a křičí, — předně nejprvně, — ale nýbrž, — ale ne však (Lagron) atd.

К povšechné charakteristice pouťových českých p i m p r 1 á ků lze říci ještě toto: Veliká, kostnatá postava, na bradě „princi-pálská" štětička nebo „namlouváček", delší vlasy, geniálně absurdní klobouk divokého tvaru, obyčejně sametový, za ním výbojné zastrčené péro, šátek nedbale kol krku obvázaný, nad šátkem límec od košile přes límec od kabátu přeložený, zelená vesta se stříbrnými knoflíky a široký řetěz z jakýchsi památečních peněz zhotovený, toť komediant, lépe řečeno umělec . . . Někteří loutkáři byli analfabety, jiní pilnými čtenáři, kteří své hry pro mladší pokolení neuměle zapsah na hrubý papír úplně, když pak přepis byl poškozen a nečitelný, pořídili nový přepis (Meizner má 21 her již po třetí přepisovaných; po druhé je přepisoval strýc František, obuvník, a strýc Josef, který cestoval též s loutkami; při přepisu pomáhal jim p. Motejl z Lomnice nad Popelkou, mezi lety 1858—1.862; přepis třetí jest z doby novější; kdy byly hry prvně napsány, nelze říci, ale letos hraje již Maiznerova dynastie právě sto čtyřicet let!!) —• nebo též loutkáři poznamenali pořad výstupův a osob jednajících na prkénko v zákulisí tak, aby při hře bylo možno na lať nahlížeti a tím improvisované dialogy svírati aspoň v mezích ustáleného postupu, ač loutkář zvyklý hráti z hlavy neocitne se v rozpacích nikdy, v nejhorším pak případě Kašpárek, jehož „specie" však není původu českého, jak se vlastenecky tvrdívá, „plavuňk" zamluví2). —- Staré rody loutkářské uchovaly v tradici