řezbář Zelenka, jehož syn též řezbaril, ale „figury od mladého Zelenky do smrti nemají toho pohnutí jako od starého ..." Materiál ke hrám brán byl hojně z lidového vypravování a z lidových pověstí, což v paměti uchovali žijící bratři Pekové. Proti „Komediím a hrám" od Kopeckého obsahuje repertoir ještě tyto hry: Bílá paní, ■—. Bitva na Bílé hoře, —■ Bratrovražda (veselohra!), - Břetislav, — Čert a Káča, — Červená Karkulka, — Dům na silnici, —■ Horymírův skok, — Hrobka dvou milenců (veselohra!), —• Jan za chrta dán, —. Jinofefa, —, Karel IV., —• Král Václav, —| Král Záhorský, Kříž u potoka, — Nalezené dítě v lese, — Otcovrah (veselohra! tali na plakátech!), —■ Pecivál, —■ Popelka, —• Poslední katovo dílo, —• Samota v lese, —■ Šípková Růženka, — Šťastné shledání dobrých přátel, —.Veselý švec, — Závis z Falkenštejna, —. Žižka z Trocnova. —■ Celestinová měla s Pekem čtyři syny, o nichž vypravuje1): „Ted jsou samostatní, každý má své divadlo, každý má dětí hundert, a mně nepošlou ani krejcar. Josef Рек byl hauptčtenář, má moc kněh, ale nemůže už hrát, ztratil řeč, neboť kůň skočil do jezera, on z toho se lekl. Karel Рек chodí ohnutý, padl na něj trám. Manželka živí ho kolotočem. Petr Рек má gymnastiku i loutky devět dětí a nic nemá. Martin Рек chodí nyní s flašinetem a je mrzák po operaci. Můj druhý muž Celestín zemřel v 66 letech a je pochován v Pomajzlu. Já jsem se po jeho smrti odstěhovala do Klatov se schovankou Ernestinou, dcerou syna Martina; přišel potom taky syn Martin, ten pak hrál v Klatovech, kde mu říkali Celestín, ale je vskutku Pekl Hrál tu až do r. 1909. Schovánku Ernestinu vzal si Jaroslav Рек, syn Petra Peka, který tu v Klatovech byl dragounem, a ti. dosud hrajou v okolí Klatov. Ale koncesi nemají, mají jen certifikát, že mě musí živit... Já teď mám u sebe Jana Kočku, který letos ponejprv jde k asentu; pochází z komediantské rodiny z Jindřichovic a je vzdálený příbuzný po Pekovi. Mám povolení na kolovrátek do pěti hejtmanství, ale on chodí za mě. Nějaké naše loutky má na prodej v Plzni v č. prvním u cihelny jeden pekař, který peče pro celou Plzeň preclíky a zůstává v domě paní Daitnerové."

Někteří loutkáři mívají zkrácenou režii, zvláště když jest málo posluchačů. P e 1 a n t, bylo-li třeba lesa, vetknul do popředí jeviště nápadně nízký stromek, větvičku, tak že se hrálo hned v „černém hustém lese", ač v pozadí byla otevřená krajina; aspoň přítomní Vršovci se ujišťovali o ne-proniknutelnosti okolních houštin . . . Loutkář tento byl velmi ležérní, tak že na př. když kníže Oldřich u chudého uhlíře obědval, což je věc opravdu velmi řídká, byla tato vzácnost znázorněna tím, že v levém koutě u stropu visela dolů kamna, na nich hrnky pokličkami dolů, v pravém pak koutě od podlahy se vypínaly řetízky u hodin i se závažím ke stropu docela proti všem zákonům o tíži. . . Vrcholem však byla scéna, kde zarmoucená kněžna Božena domlouvala Kašpárkovi pro jeho rozpustilosti: „Přísně jsi mne zarmoutil, Kašpárku, a já jsem nechala na rohy nalepit cedule, aby se nikde žádný komedie ani rajteraj nekonalo, dokud se můj milovaný manžel z českejch lesů nenavrátí..."

Loutkáři milují čistotu řeči, ovšem dle svého vkusu, tak na př. Tříska, jehož poustevník bydlíval u studánky s „křišťálovou ódou", smutek stupňován byl při vzpomínce na poslední věci člověka dlouhým í ve slově „hřbitov"; zatvrzelého hříšníka prozrazovala řeč jakéhosi „rytíře, ale vlastně mordéře" (jak na plakátech), který ujišťoval, že „nebůjde činit po-