str. 146
kovou, s Kašparčicí, též „Kalupinkou" zvanou, a se svým kopavým „henk-štíkem". Bývá to závěrečná scéna, kdy Kašpárek (u Nýra) si zažebrá o milo-dárek: „Mám osm dítek a devátou babičku, ta potřebuje denně osm lotů tabáčku do svého frňáčku, protož . . .-" Konečně popřeje „líbezné pospání a něco hezkého к zdání" (u Janečka) nebo „pěkný pozdravení hubičkama vykládaný jako mětýnka1)" (u Dubského), a opona spadne. Drobné poslucháčstvo zapomene na hřmotící rytíře, panstvo v sametu i „sprosťáctvo" ve „štofu" a zasní si jistojistě o švitorném Kašpárkovi. . .
Ále přece by něco scházelo ještě divadlu, třeba by mělo. sedláky otevírající „papárnu", „chlebárnu", „tratárnu" a kroutící „kukadly", i třeba by se zpívaly dojemné vložky „Kam se bereš, hříšná duše, otrokyne chlípnosti", kdyby nebyly zastoupeny mocnosti pekelné aspoň nějakým neškodným čertíkem s rolničkou na ocásku (u Vertheima), když už ne pořádným ďáblem s rozšklebenou tváří, s velikolepým nosem a s kančími kly místo rohů (Vertheim). Čím více pekelníků, tím lepší divadlo, platí u našich komediantův, a tak vidíme čerty přirovnávané na Staroměstském náměstí к velkopopovickým kozlům: v plášti krvavém i v černém huňatém, kudrnatém, dlouze srstnatém, čerty nahé se žebry anatomicky znatelnými, podél rýhované až к nezbytným kopytům, jiné jakoby trojhrannými i oblými šupinami kryté, umrněné jako šunka i měděné, ba dokonce (u Laštovky) stříbrné i zlaté, s rohy obrácenými do předu i s rohy krouceně do zadu zahnutými, s malými a zase velikými a přišpičatělými boltci, krátce —■ fantasie loutkářova jest tu neobmezena, že by se i Milton a Klopstock podivil. . .
Ale třeba má loutkář celou legii ďáblů výrazně pracovaných (Maizner), smrt jako „voprajfdickou" (Рек) a Kašpárka „na šestnácti nitkách" (aby byl mrštnější), a třeba Kašpárek má jankovitého koníčka, který vyhazuje každou nohou zvlášť i ocasem, hlavou, krkem i zadkem (za 24 koruny u Jirkovského), přece jen zakusí často dosti bídy a hladu loutkář i s rodinou i s hubeným hovádkem koupeným dokonce za celých třináct zlatníků, tak že jest vysvětlitelno, proč mnohdy takový „Pegas bez sena" dokoná náhle svou pozemskou pout před vyšším kopcem... A v takových dobách těžkých i zlých loutkoherec si přivydělává tím, že si vráží do hrdla nůž neobyčejné délky, polyká hořící smůlu, jí bavlnu, kterou pak souká z krku jako pestrou tkaničku2,) dělá v zájezdních hospodách „klíčníka" (hadího muže), „žábu" (nohy za krk), „oltář" (stoje na zemi drží čtyři mužské, dvě ženské,';V ústech pak dítě), krátce — provozuje tělocvik, dělá „adléta", při čemž někdy žena „výtečně krásně" zpívá nebo tancuje při bengálském osvětlení na „štelcích" (Kellnerová, Celestinka). Avšak někdy „kasa se nerozkuráží" ani těmito posledními prostředky. . . . 3) Dr.Jindřich Veselý
1) „Mětýnka", „mnětýnka", vlastně však „hnětýnka" jest křehoučké pečivo, v němž bývá mnoho másla. Mládenci chtívají na dívčicích hlavně „mě-týnky" o pouti, o posvícení i o „konopické".
2) E. Just v „Komediích a hrách M. Kopeckého" 1862 str. 571.
3) Podepsaný hodlá vydati monografii o loutkách, kde chtěl by zvláště vyčerpati vše, co se týká loutkoherectví českého. I obrací se ke zprávě krajinských museí s dotazem, co ve svých sbírkách mají z loutkářství, a ke všem jednotlivcům, aby mu byla sdělena charakteristická úsloví komediantů, repertoir nebo aby mu. byly zaslány plakáty, fotografie loutek atd. Přispěvatelé budou v knize uvedeni. Adresa: Dr. Veselý, Praha III.-240.
|
|
