mez, na jejíž jedné straně spojuje každý jednotlivec své bytí a interesy se státním celkem, kdežto na straně druhé střídá se malý zájem o organisaci státní s úplnou lhostejností a posléze i s přímým odporem" (str. n8).

Bylo zde jen potřebí, aby spisovatel zejména zdůraznil, že je to důsledek nově ustanovené hranice, tedy resultát nového stavu, a že dříve některých z těchto živlů nebylo a že proto neměly bezprostředního významu pro vznik hranice.

I pokud se týče materiálního práva, autor dobře vytýká na jedné straně snahu Černé Hory „aby veškeré její právo bylo založeno na psaných zákonech a nařízeních vydaných přímo nebo nepřímo mocí ústřední, tak jak je to zavedeno v jiných moderních státech" (str. 127). A na druhé straně je v Turecku „právo formálne vyvinuto mnohem přesněji než materiální, neboť zákony zůstávají zpravidla na papíře" (str. 130), poněvadž se albánští horalé spravují jen svým obyčejovým právem—

V leckterých hospodářských poměrech, které mají vyznám pro kulturu, nalézá spisovatel značné nestejnosti s obou stran hranice: i ve vlastnictví země (na turecké straně jest ještě dosti feudálních statkářů, agů a begů), i v dopravních prostředcích i v péči samé vlády o hospodářský rozvoj, a jeho vývody dávají mu zajisté právo к závěru, že se „středoevropské kulturní snahy na Černé Hoře uplatňují a že politická hranice tohoto státu na jihovýchodě je současně jejich konečnou mezí v západní části poloostrova balkánského" (str. 143).

Dále oceňuje spisovatel i kulturní význam národního jazyka a víry' s obou stran hranice. Černá Hora i v té příčině má nesporně převahu, neboť v ní je národní jazyk zároveň státním jazykem a pravoslavné náboženství státní věrou a vedle toho srbský jazyk má i svou rozvitou literaturu, kdežto na druhé straně hranice všeho toho není: tam je národní jazyk albánský, který není státním jazykem a nemá své literatury, a mimo mohamedánskou víru, kterou stát podporuje, je hojně — a to mnohem více —■ zastoupena i katolická. —

Posléze tvrdí spisovatel plným právem (proti Hasertovu mínění), že mezi obyvateli s jedné i s druhé strany hranice není ani nacionálni ani náboženské nenávisti ani značných kulturních protiv. O tom jsem se i sám pře-, svědčil. A jestliže se i přes to přiházejí na hranici srážky (ač zajisté nejsou ani přibližně tak časté, jak se obyčejně myslí), uvádí pro to autor tri druhy příčin: ŕ, hospodářské, 2. krevní mstu a 3. sklonnost obyvatelstva к romantismu. Já bych zde učinil změnu potud, že bych krevní mstu nepovažoval, za bezprostřední příčinu, vedle oněch druhých dvou, nýbrž bych ji vzal jako důsledek oněch druhých dvou skupin příčin.

I zde trpí kniha místy přílišnou obšírností. Tak na př. nevím,, z jakého důvodu bylo třeba na celých třech stránkách (131—-133) mluviti o krevní mstě u Albánců, a to dle cizích zpráv; a taktéž o organisaci tureckého soudnictví (str. 123) a o vyhledávání zločinců u Albánců (str. 126) mohlo se méně mluviti. — Na několika místech není označeno, z kterého díla jsou jednotlivá data vzata na př. zpráva o vévodských rodinách v Zatrijepču (str. 120; tu jistě tiskovou chybou stojí: Bjeloševiči místo Djeloševiči); a dále, rozdělování bratrstev na čistá a složená (str. 140), a j.

Spisovatel užil к své práci veškeré čelnější literatury a užil jí dobře. Připomenu jen, že měl býti opatrnější v užívání Balgacciových a H e-cquardových zpráv, neboť je z kritik známo, že jsou dosti nespolehlivé, a že ani Rovinský není právě tak docela spolehlivý, jak tvrdí autor (str. 6),