lomouna se škaredým Markoltem. V inventáři skladu knih Jiřího ml- Me-lantricha z r. 1586 uvádí se vedle jiných tisků, vydaných od knihtiskárny Melantrichovské: ,,O Markoltu go", „o Markoltovi devět knih". Byl tedy v této době Markolt tiskem od Melantricha vydán. Další doklady zmiňují se zase o Markoltově sestře, o škaredéMarkoltce, o Mar-koltově dceři а р. V. Budovec z Budova jmenuje v Antialkoranu r. 1614 mezi knihami zábavnými u svých vrstevníků Čechů vedle jiných také M а r к o 11 a. Od dokladu Budovcova nepodařilo se Zíbrtovi zjistiti žádnou další zmínku o Markoltových rozprávkách v literatuře české. Knížka tato jako jiné podobné byla asi pro obsah bujný a rozpustilý stíhána zapovědí. Teprve Jos. H. A. Gallas ve své snůšce přísloví „Markoltova přísloví a pro-povídky" z r. 1826 jmenuje zase kroniku o Markoltovi, „kteráž v první polovici minulého století v Uherské Skalici tištěna na světlo vyšla a od hdu sprostého s velkým zalíbením ještě až podnes čtena bývá." Gallas pokusil se totiž převléci staročeského Markolta do prostého úboru slováckého a uhladiti jeho kostrbatosť a prostořekost v selankovitého Slováka podle vzoru svých idyll. Nedokončené zpracování Gallašovo otiskuje Zíbrt na. str. 189—200 své publikace podle rukopisu chovaného v benediktinské knihovně v Rajhradě.

Šaškovitý Markolt vnikl také jako činná osoba do her dramatických, kdež zastupuje živel komický. R. 1571 vydána byla v Praze „Komedia o králi Šalomúnovi", která vznikla, jak jsem ukázal ve své studii „O dvou českých komediích biblických z XVI. st.", vzděláním latinské hry Birckovy „Sapientia Salomonis". V české úpravě dostalo se však Markoltovi mnohem větší úlohy než v předloze latinské, při čemž neznámý vzdělavatel český se opíral o rozprávky Markoltovy. Ježto se tím doplňují doklady o oblibě a rozšíření pověsti staročeské o Markoltovi, vytiskl Zíbrt na str. 129—188 českou komedii o Šalomúnovi podle unikátu v bibliotece Musejní.

Bytost podobná Markoltovi je Nemo, něm. Niemand. Na pochvalu neznámého „Nemo" složil v XIII. st. pomatený mnich Radulfus z Anjou učený traktát, vážně dovozuje jeho existenci z bible. S touto legendou středověkou souvisí latinská skladba „Nemo vir perfectus", kterou vydal v Praze r. 1618 Jan Kampanus Vodňanský. Záhy však к záhadnému „Nemo" připojily se žertovné a světské napodobeniny, jichž stopy jsou i v rukopisech latinských na půdě české sestavených, zřetelné. Na začátku XVI. st. napsal pak lazebník Jörg Schan ve Štrasburku veršovaný leták „Niemand", v němž nemilosrdně šlehá zlořády služebnictva a čeledi, která, kdykoliv se něčeho dopustí, svaluje vinu toho na „Nikoho" nebo „Nevím". Skladba Schanova upravena byla česky s názvem „Nevím" a jediný známý exemplář zachoval se ve vévoclském museu v Gothě. Kampanovo vydání legendy „Nemo vir perfectus" a český text letáku „Nevím" otiskl Zíbrt na str. 201—208, předeslav v úvodě podrobný výklad o těchto skladbách. Zajímavo je, jak Zíbrt dokazuje, že český skladatel při své úpravě letáku „Nevím" použil též některých úsloví z lidového podání, přibíral celé kusy písní soudobých a zachoval v mravokárném líčení kulturní obrázek z domácností souvěkých ve 2. pol. XVI. st., zvláště pak fintivost a krojový přepych tehdejší i ve vrstvách nižších. V té příčině hojné paralely к letáku „Nevím" podává také masopustní hra česká, kterou podle unikátu v bibliotece Musejní z r. 1588 vydal Jos. Jireček v „Staročeských divadelních hrách".

S knížkou o škaredém Markoltovi souvisí též lidové čtení К víře nepodobná a nadpřirození divná novina o ně.jakém velikém obru, v narrovské řeči sepsaná r. 1587, v níž se v duchu německé