literatury bláznovské (Narrenliteratur) směšně líčí velikost, podoba a způsoby velikána žrouta. Novinu tuto jakož i čtveračivou Narrovskou a Fran-tovskou pranostiku, která sesměšňuje staročeské pranostiky o počasích, o pánech roku (planetách), o osudech jednotlivých stavův, otiskl Zíbrt na str.

209—220.

*

Dr. Václav Flajšhans: Česká přísloví. Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a v Slezsku. — Vydávají společně Česká Akademie a nakladatelství F. Šimáčka. Praha, 1909. Sešit i. a 2. Stran (= sloupců) 256. Cena sešitu 3-60 K.

Prof. Flajšhans po dlouhých a pracných přípravách přikročil konečně začátkem minulého roku 1909 к vydávání soustavné sbírky českých přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, aby tak nahradil staré „Mudrosloví" Čelakovského. Již r. 1905 pojednal o českých příslovích v Čas. Čes. Musea a r. 1906 oznámil nově objevenou sbírku nej-starších přísloví českých Konráda z Halberstadtu (ok. r. 1360) v Afsl. Phil. sv. 28, str. 284 a násl. v článku „die älteste böhmische Sprich Wörtersammlung", kde zároveň určil původ a parallely přísloví jednotlivých, načež r. 1900 společně s prof. J. V. Novákem vydal sbírku přísloví slovenského učitele a literata Daniela Sinapiuse „Neoforum Latinoslovenicum" (viz zde IV. 52.) všechno jako průpravu к ohromnému pokladu českých přísloví, jichž první dva sešity leží před námi.

Stejně jako Jungmannův slovník tak Čelakovského „Mudrosloví" dosud nebylo nahrazeno dílem novým, stojícím na výši hledisk dnešních a vyhovujícím všem požadavkům doby poslední. Kromě řady drobných příspěvků v jednotlivých časopisech — hlavně v Českém lidu — nebylo tu nic soustavného, ačkoliv přísloví jsou právě tak důležitým měřítkem a obrazem duševuího života toho kterého národa — jako písně a pověsti národní. Přísloví, jež s průpověďmi a pořekadly často splývají a nemůžeme dosud přesně je tříditi a formulovati, patří vedle písní a pověstí národních k nej důležitějším součástkám tradice nárocbií. Sběratel sám ve svém uvedení v sešitě prvním dobře charakterisuje jich význam, praví-li, že „jsou nejlepším pramenem lidovědy — a také nejlepším pramenem jazykozpytu. Neboť přísloví v pravém slova smyslu jsou jazyk živý, jazyk lidu. Kolik tisíc slov a vazeb obsahují naše slovníky a mluvnice, jež jsou jen děti mrtvě narozené nebo dávno zahynulé, protože lid k nim nedal souhlasu anebo se již.dávno od nich odvrátil! V příslovích naproti tomu vidíme barvu a cítíme vůni teplé krve, poznáváme živý jazyk v plném toho slova významu." Z toho plyne velká důležitost dobré a kritické sbírky přís^ví lidových, odtud si vysvětlíme, proč u jiných národů již koncem stol. XIX. vydány zevrubné sbírky přísloví, z nichž na př. stačí uvésti ze slovanských Daljovu sbírku ruských přísloví, obsahující na 30.000 čísel nebo Frankovu sbírku přísloví maloruských, dosud nedokončenou a sbírku slovenských přísloví a pořekadel od Zátu-reckého. Flajšhansova česká přísloví přišla v pravý čas, aby doplnila a pomáhala ucelovati ostatní český materiál lidovědný a filologický. Autor provedl kontrolu starých přísloví českých, z nichž nejstarší je citovaná sbírka v rkp. mnicha Konráda z 2. pol. XIV. století, po níž přicházejí sbírka Smila Flašky z Pardubic a Rýmovní knížka ze stol. XV., к nimž řadí se ve sbírku Blaho-