slavova z r. 1570 a Srncova z r. 1582 jako původní sbírky české, neboť sbírky další ve stol. XVII. Komenského a Sinapiusova přejímají mnoho z knih polských, ve stol. XVIII, a XIX. opět se konají výpisky ze sbírek Komenského a Srncovy, při čemž Čelakovský sám není dost spolehlivý, poněvadž většinou přejímal doklady ze sbírky Dobrovského, která nebyla nic jiného než zvětšené vydání sbírky Srncovy z r. 1582. Musil proto dnešní sběratel sáhnouti přímo k p r a m e n ů m, jež všude presne cituje a tím už činí ohromný pokrok od Čelakovského. Prameny ty jsou dvojí: jednak sbírky prísloví, shora uvedené, jichž Čelakovského „Mudrosloví" je vyvrcholením, jednak literátu r a a dosud žijící materiál lidový vůbec. Tím zároveň dáno bylo již i rozvržení celé sbírky na dva díly: v díle prvém chce sběratel podati česká přísloví původu star šího než stol. 16. (asi do roku 1526), jež dosud jsou snad zachována v tradici či snad již vyhynula, v díle druhém budou přísloví další, materiál nej novější — jak knižní tak lidový a nářeční. Celé dílo vypočteno na 23 sešitů, z nichž osm bude zaujímati díl prvý a patnáct díl druhý.

Pro rozdělení ve dva díly mluvila také jiná okolnost, stejně důležitá jako původnost a nepůvodnost přísloví. Okolnost, jež ostatně těsně s původností přísloví souvisí: Humanismus přinesl k nám latinu a protestantismus němčinu. Oba živly přirozeně musily účmkovati i na česká přísloví domácí, jež jako celý život ostatní — ať veřejný či soukromý •— nabývají rázu nového a odchylného, zvláště když tiskem se rozšiřují a nepozorovaně do lidu vnikají. Tak bylo nutno učiniti zde jakýsi mezník mezi dobou starší a novější, což celé věci jen může prospěti. Sběratel srovnal svá přísloví abecedním pořadem hesel (zároveň podle jejich začátků) a užil metody historické a srovnávací, to jest, uvádí přísloví od doby nejstarší, dokládá je příslušnými citáty, věcně objasňuje, cizími paralelami dokládá, při čemž podle možnosti vyznačuje, jakého původu jednotlivá přísloví, průpovědi a pořekadla jsou: zda církevního, biblického, školního či jinak cizího. Ze slovanských dokladů autor nejvíce přihlíží к příslovím polským a slovenským, aby, jak sám praví, ukázal, jak těsně jsme к Slovákům a Polákům připoutáni i v tomto ohledu. Velkou předností Flajšhansovy sbírky budou její přehlednost a správné odkazy vždy na příslušný citát. Je to zároveň výborný materiál lexikografický, jen aby sběratel nezapomněl na přesné výklady jednotlivých hesel a nepřiklonil se tak více к slovníku fraseologickému než příslovnické sbírce. Také někde autor cituje doklady až do doby nejnovější, jako důkaz, že přísloví to až dosud se udrželo, ale pak by musil důsledně citovati dokladů takových celé řady, jako na př. k „ale": ty musíš míti vždycky nějaké ale us., k „amen": já jen říkám amen, nestačím za tebou amen říkati (přikyvovati), východočes., baba jako čert us. (snad z anekdoty, kde omylem babě čertova hlava přidělána?), к „anděl": už jsem jako anděl (pěkný= hodný) us., ten hraje jako anděl (pěkně!) us. atd., „barevný" ve významu „falešný" dosud ve slovese: hle, jak se vybarvil (= falešným ukázal)! K „békati": co se na mně vobekuješ us., k „cuk": ať seš tu v cuku — letu us., к „hadr" (také čes. diai. hadra, výchčes. handra) „Handra vonuci haní, voba rozedraní." us., (také u Čel.) a tak více, jež patrně budou podrobně sebrány a uvedeny ve svazku druhém- A bude to mnohdy celá skupina zajímavých dokladů, budou-li také věcně i původem svým objasněny, zvláště ta, která mají původ nejen biblický, školský, ale také lokální, místní. Mám na mysli takové doklady, jako jsou na př. výchčes.: přišel do toho jako Pilát do kreda; co tu stojíš jako prkenej Mojžíš, jako ponský Pilát; vždyť je to také Evino plemeno (říká