R. 1900 byla pořízena ruskými administračními úředníky etnografická mapa zakaspického kraje pro světovou výstavu v Paříži. К mapě této přiložena byla brožura: „Tuzemci zakaspického kraje a jejich život, sestavil kapitan J. A. Michajlov, za redakce velitele krajského generál.-lieutenanta A. A. Bogoljubova. Aschabad, r. 1900." Tato systematická, etnografická práce kapitánova, znamenitého znalce asijských plemen, má velikou vědeckou cenu a dostalo se jí v Paříži také nejvyššího uznání. Leč Bogoljubov, jak sám praví ve předmluvě ke své studii, zpozoroval, že práce nestačí a: že schází řešení etnografické otázky, ornamentiky kobercové. I počal proto r. 1899 sbírati různé typy koberců, zejména nejstarší. Dle těchto sestavil veškeré ornamenty turkomanských koberců a roztřídil je dle krajů a dle.obyvatel.

V Aschabadě seznámil se s mlacVým malířem, znalcem ornamentiky, K. S. Mišinem, který obkresloval a maloval zmenšené vzory s koberců pro albumové dílo Bogoljubova. Ovšem na malbách se nedaly tak snadno a věrně reprodukovati barvy v pravém svém odstínu. Většina starých koberců pozbyla svých původních barev, během času dostaly mnohé koberce takové odstíny a překvapující nuance zvláštní harmonie, které se daly.stěží reprodukovati, nicméně zdá se, že umělec ve svém originále a státní manufaktura papíru v reprodukci překonaly ony obtíže. — Pro vystižení barev originálů použilo se barev temperových. Malby jsou provedeny ručně.

V r. 1901 sebral Bogoljubov 139 kusů koberců a dohotovil album s 62 velikými obrazy. V r. 1903 vystavil tyto koberce v Petrohradě, načež daroval 64 kusů koberců se 40 obrazy museu cara Alexandra III.

Bogoljubov se odhodlal album toto vydati tiskem. Car navštíviv výstavu, udělil na toto umělecké dílo potřebnou dotaci a tak vyšlo státním nákladem ve dvou dílech.

V prvním díle jsou zastoupeny ornamenty koberců dvou hlavních skupin zakaspických Turkomanů: Salorská a Jomudská. Z těchto opět zahrnuje první skupina koberce oněch plemen, na jejichž kobercích se ornamenty sobě podobají a jsou to hlavně plemena salorská, sarykovská a teke; v druhé skupině jsou zastoupeny koberce plemen Jomudrů, Ikdír, Čaudor, Ogurdžali a Gorklany. V druhé polovici alba pocházejí koberce z krajů Fer-ganského, z Afganistanu, z Charského vilajetu plemen Kisil, Ajak, Daly a kirgizských. Ve své předmluvě dále se podává krátký přehled historie turkomanských plemen.

Jako nejstarší písemný pramen historický jest ,,Sedžerej-i-terakim" čili kniha genealogického stromu Turkomanů, psána v polovici XVII. stol. chánem Chivsckým „Abdul-Gazi-Bogadur-Chan". Kapitán Michajlov vyčerpal úplně tento materiál, použiv také ústního podání lidu. Toto ovšem nemůže poskytnouti mnoho nového, neboť nesahá podání ústní dále, než do XVIII, století.

Následkem toho obrátila se ovšem celá pozornost na ornamenty turkomanských koberců, neboť právě v národním turkomanském ornamente nalezne se pojítko, jež víže národy a jednotlivá plemena mezi sebou.

Již v XIII. stol. za doby Marka Pola (viz 21. hl. jeho cestopisu) byla sláva turkomanských koberců daleko široko známa. Marko Polo chválí nejen koně a muly turkomanské, než jako nejlepší, jejich jemné a krásné koberce.

Kobercové ornamenty podávají mnoho historického, etnografického a užitečného materiálu, dosud nezpracovaného. 4

V r. 1878 viděl na bazaru v Sofii překrásné prostonárodní výšivky šopských žen, podobné také našel v moľdovských výšivkách, též i ve finské