ornamentice shledal nápadnou podobu vzorů. (Finská ornamentika vydána prof. Gekkelem v Helsingforsu.) Podobnost vzorů překvapila Bogoljubova, i nepochybuje, že náleží jednomu a témuž národu. Avšak překvapen byl ještě více, když uzřel v Buda-rPešti bohatou sbírku ostjackých výšivek ze severovýchodní Sibiře. Ačkoliv mezi jazykem oněch národů a bulharským není podobností, přece výšivky ostj acké se šopskými mají velikou podobnost.

Turkomanské koberce týmž způsobem poskytují historický materiál. Nalézáme v nich, vzory, zachované a zděděné od pokolení к pokolení. Nalézáme důkaz starobylosti ornamentů asijských koberců v práci Lessingově: „Altorientalische Teppich-Muster", v nichž jsou staré vzory východních koberců z XV. a XVI. století. Mezi těmi nachází se kresba koberce z obrazu Domenika Girondana z Florencie. Na obraze jest zřetelně vyobrazena bordura baširského koberce. Obraz nalézá se v museu Inšpruckém.

Kočovní národové nemohou se bez koberců obejiti, jak bohatí, tak chudí. Koberec a „košma" (tenká plsť к pokrytí kibitek, t. j. vozíků kočovných národů) jsou nevyhnutelnou potřebou jejich života, neboť nahrazují jim všechen potřebný nábytek. Jejich kibitka jest pokryta košmami a zastřena koberci přivázanými pruhy, tkanými nebo šitými kobercovou technikou krásnými barvami a vzory. Uvnitř kibitky chodí se, spí a sedí na kobercích. Stěny jsou zavěšeny koberci a mimo to pověšeny všude tak zvané „čovaly" a torby, do nichž turkomanské hospodyně ukládají své šatstvo a t. d. Jsou to jejich skříně, almárky, truhlice a t. d. Mimo tyto nevyhnutelně potřebné koberce béře sebou Turkoman na cestu také koberce „namazliky", t. j. namalované, zvané modlitební koberce (u nás známé pod jménem „mešet"), na něž Turkoman jen pokleká při modlitbách.

Autor praví, že před 6000 lety, dle genealogie Abdul Gaz-Bogadur Chana a ústního podání, žili Turkomané na severu, na břehu Issy-Kulja. V VI. stol. po Kr. byli na Syr Darju a v X. stol. přesídlili na levý břeh Amu-Darja, později také do okrsku Mervy. V r. 1036 v Mervě panovala turko-manská dynastie Seldžukův a města dostoupila největšího rozkvětu, leč brzy hynula pod nátisky druhých turkomanských plemen a později Mongolů.

Slovo „turkoman" dle Bogadur-Chana pochází od perského „turk-manen" (což pochází od Turka). F. A. Michajlov uvádí věruhodný výklad, že Turkomani na otázku Peršanů, kdo jsou, odpovídají: „Türk — men" (Jsem Turek), odtud jejich pojmenování. Prof. N. I. Veselovský míní, že evropské pojmenování turkoman pochází od slova „turky — komany". Turkomani zakaspického kraje v Buchare a Afganistanu jsou si velmi příbuzní. Obývá jich tam na 70% a rozdělují se na pět hlavních a mnoho jiných různých plemen. A tato plemena opět rozdělují se na mnohočlenné zvláštní rody. Kromě těchto nacházejí se také turkmenská plemena v Persii ä Malé Asii. Mezi zakaspickými Turkomany nejstarší plémě jsou Saloři, zvané po Saloru, synu Tag-Chana, vnuka Ogur-Chana, polomytického reke z epochy turkomanské před 6000 lety. Bogadur-Chan píše, že prohravša bitvu proti druhým turkomanským plemenům musili Saloři svá místa přenechali vítězům a pod vůdcovstvím stařešiny Eukesa přesídlili na jih, na břeh Amu-Darju v Mervě, kde v té době vládla arabská dynastie Abbasidů. Asi kolem XI. stol. odtrhnuvše se od svého vůdce, rozdělili se v Turkomany, Jomudy, Teke, Saryky a jiné. Kdož zůstali na svých místech, stále mezi sebou vedli půtky a válčili se sousedy. V nové době, kdy přebývali v severovýchodní Persii, objevil se mezi nimi bohatýr Salor, který odešel s 1000 kibit-