dobou anilinové barvy, čímž koberce ztrácejí na ceně. Pravé a trvanlivé barvy přivážejí se dílem z Indie, nebo z Persie a z Buchary; jsou to: „mořena barvířská" (rubia tinchtorum), indigo, kosěnil a žlutá barva „sorijčob", již si tkalci sami doma vyrábějí. Následkem nepoměrně zvýšených daní na 200—400% zdražily se tyto barvy, pročež se sahá к anilinovým lacinějším, leč méně trvanlivým barvám. К výrobě některých koberců, čovalů a torb upotřebuje se hedvábí, zejména v krajinách, kde se pěstuje morušový strom.

Tkaní koberců jest práce turkomanských žen kočovních plemen. Ženy zachovaly toto umění zejména proto, že každá Turkomanka již za svého dětství prodělává celou tkalcovskou školu kobercovou a pracuje na tkaninách, které jsou také jejím věnem. A i matka pracuje pilně na tomto věnu svých dcer i íze si mysliti, kolik mateřské lásky a pečlivé starosti o budoucí štěstí svého dítěte vkládá do podobné práce. Tím povstávají nejlepší výrobky a kobercové práce nejkrásnější. Během let naučí se každá dívka v kibitce svých rodičů všem způsobům tkaní i vzorům a tím zachovávají se typy ornamentů od pokolení ku pokolení.

Bogoljubov rozbírá podrobně turkomanský ornament a poukazuje na vývody západních učenců, jejichž náhledy jsou více teoretické a jsou plny protiv. Autor praví, že nelze mluviti o speciálně kočovnických kobercích vůbec. Jest tolik různých a vědecky označených již plemen, jako Turkomani, Kurdi, Kirgizové atd., že jest nemožno odděliti jeden národ od druhého a pojednati zvlášť o každém plemenu, přináležejícím ve svaz výše označených skupin turkomanských.

Hlavní soustavu kresby v kobercích jmenují tuzemci „gjuU" t. j. růžice, figura v podobě čtyř- šesti- nebo osmiúhelníku, který zaujímá střed koberce. Takové růžice čili figury mají název dle plemen, která je výhradně pracují: salorská, ersarinská, jomudská, čaudorská růže a pod.

К salorské ornamentni skupině mohou se počítati turkomanská plemena: Saloři, Saryky, Tekinci, Mervské, částečně Achalské, dále i Kizil Ajaky (Ersarinci). Ke skupině . jomudské počítají se kromě Jomudův plemena: Oguržali, Čaudory, Ikdiri, Abdali, Chodžani a Goklani. Konečně ve svaz ersarincké skupiny náleží plemena a rody: Bašírové, Kašírové, Burdalici, Chariky, a jiní žijící v Rusku, Buchare, v Afganistanu.

Každá skupina těchto různých rodů, má své všeliké kresby pro čovaly a torby a jiné pro koberce, jiné pro „ensy" a opět jiné pro „namazliky" (malované). Ne j vzácnější jsou čovaly a torby, na něž se věnuje -nejvíce péče a nejlepší materiál.

K nejstarším ornamentům náleží salorská osmiúhelníková růžice (salor-gjull). Saloři koncem XVIII. stol. žili v oasách Jolatana a Pende, leč tísněn Sarykami odešel r. 1780 větší počet jich к řece Gertrud a do Serachu. Sa-lorové zanechali svoje umění Sarykům a donesli je к Tekincům. Sami nedělají více větších koberců, protože perští chánové jim to nejlepší a nejkrásnější odbírali. Salorská růže zůstala pak výhradním elementem ornamentu Saryků a většinou též Tekynců, zejména Mervských. Jomudská růže osmiúhelná nebo šestiúhelná dle kresby a podrobnosti jest též salorská, někdy se nahrazuje figurami novějšího původu, jako na př. stilisovanými orli nebo kříži,, což lze pozorovati v kober, na tabul. XIX. a XVII. Ersarinská růže jest větší a jednodušší. Tyto růže jsou rozděleny symetricky na jednobarevném poh.

Na tabulích se skvostnými malbami a kresbami v albě vidíme všeliké ty typy vzorů a ornamentů kobercových přináležející různým skupinám.