bylo slovanskými ženami) které především potřebovaly praktický předmět, jímž by lemovaly kraj e svých rukávů, jež se při práci snadno třepily; úzké tkaničky, jež na malém příručním stávku tkaly, nebyly vhodné, ani praktické.-Proto na základě tohoto tkacího prkénka, a na základě tkaní, které mistrně ovládaly, vymyslily ženy slovanské nový spůsob práce méně obtížné a více praktické. Jsouce povahy konservativní, podržely mnohé slovanské pletařky až do nynější doby onen starodávný způsob pletení, jenž dík tradicím rodovým ve své původnosti se nám uchoval. Hledíme-li к historickým dokumentům, jest nám lehko vyložiti začátky krajky a vývoj její a zároveň snadno do-kázati původnost pletení.

Pletení na podušce jest starodávná práce slovanských žen pocházející z X. neb XI. století. Již samo pojmenování „pletení" zaručuje nám slovanský původ, ano i prvotní výrobky, „tkanice", „pletenice", jež na podušce se pletly, utvrzují nás v přesvědčení našem. Rovněž jména: baba (poduška), stávek, klocky (paličky) na slovanský původ poukazují. Též základni technika pletení jest příznivá našemu tvrzení. Nebo máme-li správně posouditi původnost práce, musíme míti na zřeteli i jeho základní techniku, a tu přicházíme ku charakteristickému výsledku, že původní práce krajková spočívala na zásadách tkaní, ku kteréžto technice připoutala „pletenec", jako dokument své-ráznosti pletení. Tedy nebyla jména „tkanice" a „pletenice" toliko nahodilé výrazy začátkových výrobků, nýbrž opravdivé, skutečné výrazy vyplývající z provedení práce. „Pletenice" hotoveny byly na základě řetízkového křížení; tedy jevily příbuznost s pletenci, jimiž si vlasy ozdobovaly nejen ženy, ale i mužští, kdežto „tkanice" prováděly se spůsobem tkáčskym. Prvotní tyto výrobky neměly vzhled nynějších krajek; byly to prosté tkanice bez cípů a bez dírek. Co je činilo zajímavými, byla barevná nit, která krajky ony nejen zdobila, ale i cípy napodobila. Tehda zdobil se oděv hojně třepením, proto i do svých začátkových pokusů vpletly naše slovanské pletařky třepení. Leč třepení nebylo praktické, bylo jen pro ozdobu, tudíž brzy pominulo, ale tkanice s imitovanými cípy se udržely až do nynějších dob. Tyto tkanice bez určitých a přirozených cípů hluboko se zakořenily do tradic pletarských tak, že i když později cípy jako samostatný celek se hotovily, rozeznávaly se vždy na krajce „vložka" a „krajík"; totiž cípovitý kraj. Tradice tato spůso-bila, že na starých slov. krajkách jest ona část krajky, která tvoří hlavní vzor, oddělená- několika rovnoběžnými vlákny, od krajíku, od cípů. Krajík se během doby změnil a to na základě vývoje pletení; počaly se plésti cípaté kraje, které přerušováním proplétajícího páru nabyly jiného určitého a rázovitého vzhledu. Dalším vývojem práce oddělovaly se od sebe jednotlivé cípy dírkami, pak řetízky, jež i samotné cípy zastupovaly.

„Tkanice" i „pletenice" hotovily se bez kresby, na pouhé babě z paměti; neboť jednoduché pletení prvopočáteční nečinilo žádných nároků na umělé posilování paměti. Také nepoužívaly se špendlíky, které jsou charakteristickou známkou západoevropského krajkářství. Upevňovaly si pletařky kraje „tkanie" a „pletenie" bodhnami, ale nikoliv špendlíky, které v tom čase nebyly (špendlíky byly vynalezeny až v 14. stol.). Přirozeně nemohly slov. pletařky každé křížení upevňovati bodlinami, které jsou hrubé a špatně do podušek lezou; proto nejen ze stanoviska nemožnosti a nepraktičnosti, ale i z ohledu technického provedení výrobků neuznaly pletařky za vhodné, vpichováním bodlin po celé šířce krajky se zdržovat!. I tuto tradice zanechala výsledky netušené v zájmu technické zručnosti i v zájmu svéráznosti výrobků slov. pletařek. Z historického stanoviska i kulturního má tato tradice význam