řadě dodávají slohu lidové poesie zvláštního rázu. Jimi zejména liší se poesie lidová od. umělé.

Opíraje se o klassické dílo Biicherovo ,,Arbeit und Rhytmus", ukazuje Daur, jak význam formulí stoupá, čím hloub sestupujeme к temným pramenům literatury. Když pravěký člověk dosáhl onoho vysokého stupně vzdělanosti, že své city a nálady dovedl vyjadřovati veršem, vznikaly asi písně toho druhu, jaké najdeme podnes u primitivních národů: výtvory okamžiku, které hned zase mizejí — jenom jejich rhytmus utkví v paměti. Toto stálé improvisování jest umožněno tím, že existuje zásoba hotových obratů, i celých veršů, kterých skladatel může užiti. Z toho plyne veliký význam formulí pro poesii lidovou v nejširším slova smyslu. Jsou i v pohádkách lidových, kde zejména začátek a zakončení mívá ustálenou formu. To ukázal na základě bohatého materiálu ze všech literatur lidových R. Petsch ve studii „Formelhafte Schlüsse im Volksmärchen. Berlin 1900 1) Vedle těchto úvah všeobecného rázu najdeme poznámky o poesii starogermánské, kde formule stává s? slohovým principem prováděným s přísnou důsledností, o spielmannském eposu německém a o minnesangu.

Jest přirazeno, že Daur v úvodě vymezuje materiál, na němž svou práci založil. Píseň vzniklá v určité době a rozšířená v lidu, obsahuje určitý kruh představ, který se postupem času mění, a proto mohou dvě navzájem nestejné písně, jež patří rozličným dobám, býti nazývány týmž právem písněmi lidovými. Avšak jest velmi obtížné, ba někdy úplně nemožné, roz-hodnouti věc určitě, neboť kriterií, jež lze učiniti základem pro všeobecnou definici, není možno užiti při jednotlivých písních, a ostatně nemáme (zejména pro starou dobu) bezpečné methody, která by nám umožnila zjistiti skutečné písně lidové.

Tím jest zároveň dáno stanovisko, které Daur к látce zaujal. Jemu neběží o to, zjišťovati pravé písně lidové; cílem jeho práce jest sledovati formule, t. j. ustálené, typické výrazy v písních 15. a zvláště 16. stol.

Jest dvojí druh ustálených znění:

1. Obraty, které se v různých písních vyskytují téměř doslovně, nebo jen s nepatrnými změnami;

2. rčení, jež zněním jsou sice odlišná, ale vznikla analogickým způsobem podlé určitého typu základního.

Význam, jejž mají typická rčení pro strukturu starší lidové písně německé jest v různých obdobích vývojových různý. V lidovém básnictví nejstarší doby jsou formule vlastně tvůrčím živlem. Lidový pěvec, zápasící s jazykem, jest nucen brati ze zásoby hotových již obratů, aby vyjádřil citové bohatství svého nitra. Jinak ve stol. 16. V této době zúčastní se všecky vrstvy národa tvůrčí práce básnické, literatura stává se národní v pravém smyslu slova a lidové písně vzniklé v této době patří к nejkrásnějším. Neboť staletý vývoj nahromadil nevyčerpatelné zásoby hotových rčení a proto jest možno docíliti velké jemnosti v odstiňování výrazu a přece jest forma stále typická.

Z obecného pokladu písňového, který byl jistě neobyčejně bohatý, plynuly lidovému básníkovi hotové verše zcela nehledaně a stačily mu, aby vyjádřil vše, co chtěl. Ba můžeme snad předpokládati, že též literárně vzdělaní básníci užívali formulí proto, aby dodali svým výtvorům lidového rázu. —