Vzrůstající vliv renaissanční kultury románské zasáhl přirozeně. též německou píseň lidovou a tak koncem stol. XVI. nastává doba tak řečených ,,písní společenských", v nichž se stále silněji uplatňuje melodie na úkor slova. Na textu nezáleží. Hudební skladatelé, kteří jsou nuceni opa-třovati své melodie texty, těží vydatně ze zásoby hotových veršů a takto „sestavují" — vlastně sešívají — své písně.

Formule stává se znovu důležitým činitelem při tvoření písní, ale za poměrů úplně změněných. Tehdy, když nastalo jaro lyrického básnictví, byl to nedostatek slov pro neobyčejné citové bohatství, jenž nutil básníky sahati do zásoby hotových rčení, kdežto nyní, v podzimním období renóis-sance nutí nedostatek citu básníky užívati formulí. Analogické zjevy najdeme i v poesii umělé u některých básníků, u nichž — jak Schopenhauer kdysi řekl — hlava nemyslí, srdce necítí, u nichž tvůrčí práci vykonává jazyk, t. j. zásoba hotových rýmů a írasí, nahromaděná prací předešlých generací.

Promluviv stručně o pramenech, zkratkách a citaci, pojednává v I. oddílu práce o formulích se stanoviska obsahového a dělí je na dvě skupiny. Formule, v nichž básník popisuje nějakou událost nebo místo, stav..nebo děj, nazývá Daur epickým:. Lyrické jsou obraty, v nichž se neliší smyslové pozorování, nýbrž myšlenka nebo cit, krátce vše, co se děje v nitru lidském. Autor ví. že lze mnoho proti tomu namítnouti, označuje-li jednotlivé, ze souvislosti vytržené verše za lyrické nebo epické. Ale tyto verše jsouformule! S epikou a lyrikou v obvyklém slova smyslu nemá toto rozdělení nic společného. Nesmíme si tedy mysliti, že lyrické formule jsou jen v písních'lyrických a že epické jsou omezeny výlučně jen na lidovou epiku. Dělení označuje jen jistou methodu výrazu a jeho cílem jest umožniti rozdělení nahromaděného materiálu.

I. Formule epické.

Utřídění látky jest provedeno podle kriterií věcných. Poznáváme, jak lidová píseň líčí 1. člověka (zejména ženskou krásu), 2. místo děje (totiž krajinnou scenerii, květiny a barevné odstíny, ptáky, kteří oživují přírodu v písních atd.); k epickým formulím řadí 3. určování času a 4. líčení typických situací (na př. milenec prosí, aby milá otevřela atd.).

II. Formule lyrické.

К definici této skupiny uvedené nahoře připojuji přehled obsahu: i.' Oslovení, pojmenování, pozdravy. 2. Touha a žádost, láska, věrnost

a slib. 3. Naděje a přáni. 4. Napomínání a prosby, varování. 5. Nářek a žal.

6. Loučení.

Dichotomické rozdělení na formule epické a lyrické nevyčerpáva ovšem všech odstínů; jest mnoho obratů, jež nelze zařaditi do žádné z obou skupin; sem patří celá řada vsutých veršů, vložek vynucených rýmem atd.

Typičnost stavby písní jeví se zejména v začátcích a závěrech. Těmto zajímavým zjevům jest věnován druhý oddíl práce Daurovy. Právem stanoví jako hlavní zásadu svého rozboru, že při studiu začátků a závěrů písní nesmí býti východiskem slovný výraz, nýbrž, že nutno vyjiti od t y p u. Začátky a závěry písní tvoří se podle určitého schematu a cílem zkoumání jest určiti tato schémata. Daur potvrzuje mimo jiné zkušenost všech, sběratelů, že podle začátku nelze naprosto nic říci o dalším znění. Týmž, nebo jen nepatrně modifikovaným veršem mohou začínati rozmanité písně. To, co se děje s jednotlivými verši, děje se i s písněmi. Jako některé strofy bývají