složeny vlastně jen z formulí, tak také části písní, ano i celé písně se. vkládají do jiných textů a vznikají tak nové celky.

Formule jsou tedy v každé poesii lidové důležitým činitelem. A přece jaké rozdíly! Daur analysuje v závěru píseň „Ich hört ein sichellin rauschen . . ."; patří k nej krásnějším, ačkoliv mimo první dva verše je celá složena z typických rčení. Čím to, že v jednom případě vznikají skutečná umělecká díla a ve druhém bezcenné slátaniny? Rozřešení tohoto problemu bylo by vlastně rozluštěním otázky o podstatě lidové poesie, otázky, jež nebude asi nikdy úplně rozřešena, poněvadž to jest jen zvláštní případ starého problemu a podstatě uměleckého díla vůbec, o onom souladu mezi formou a obsahem, mezi uměleckými prostředky a účinkem, jehož se jimi dociluje. Neboť to cítíme vždy vnímajíce pravé dílo umělecké: i po nejhlubšíro rozboru zůstává v něm něco tajemného, nedostupného našim definicím.

*

Dr. Čeněk Zíbrt: ,, Masopust držíme ..." Nákladem Fr. Šimáčka. V Praze 1910. Str. 146. — Smrt nesem ze vsi. . . Pomlázka se čepejří. Nákl. týmž, str. 142.

Sbírka „Veselé chvíle v životě lidu českého",, o níž jsme se v V. roč., str.' 83. zmnxili, postoupila o další dva svazky. Spisovatel učinil si patrně úkolem sebrati v řadě populárních knih zvykový a obřadnický materiál lidový především z Čech a z Moravy. Ukládá zde popisy zvyků dosavadních, již již zániku propadajících, ale také již vyhynulých, jak o nich v pramenech shledal zprávy, tu zcela stručné, ano i pouhé narážky, jinde rozsáhlé, zároveň pak shrnuje sem všecky údaje, roztroušené po knihách a časopisech. .Připomínce jeho, že zde látka není vyčerpána tou měrou, jak by býti mohla, ovšem věříme; třeba jí však rozuměti jenom tak, že se autor vyhnul všemu opakování popisů, pocházejících z různých míst. To lze jen chváliti proto, že opak toho by vedl k nemilé rozvláčnosti a jednotvárnosti. Ostatně po našem mínění vůbec dobře činí jak v jiných oborech, tak i ve folkloru ti pracovníci, kteří úplně ovládajíce rozsáhlou látku, řídí se ve zpracování jakousi hospodárnou umírněností, která ukazuje, že autor dovede býti také do jisté mhy umělcem. Ku popisům druží se zde množství vyobrazení, tentokrát vesměs účelně volených, jež budou zvláště vítány tomu, kdo by některý z úkonů zde popisovaných chtěl napo dobiti. Knihám těmto nelze upříti zásluhy, že se v nich podává úhrnný, obsažný a přehledný obraz zvykův a obřadů z určitého ročního období, obraz, zachycený na samé hranici věku, který již valem stírá všecky stopy rázovité minulosti. Nemenší zásluhu pak budou míti tyto snůšky prese všechen svůj populární ráz v tom, že podávají cizím badatelům přehojný materiál srovnávací ve formě přístupné a přehledné, odkazujíce je zároveň na prameny původní.

Prvá z jmenovaných knih věnována jest období masopustnímu, к němuž jsou tu přibrány zvyky novoroční a tříkrálové, rozmanité přestrojování vánoční a masopustní, hry kolední a rozličné kratochvíle až po dni ostatkové, škaredou středu a pytlový čtvrtek. Nejeden obyčej, jako na př. chození s kališem, obchůzky ometačů a j., vejde asi teprv odtud v širší známost. — Druhá kniha obsahuje zábavy a zvyky z doby postní a velikonoční. Dávné chození s Blažejem a Dorotkou nalezlo zde místo právě tak jako průvody Rehořské, zábavy o neděli družebné, obchůzky s litem a vynášení smrti, chození s „kočičkami", honění Jidáše (dodávám, že zvyk i popěvky zachovávají se nejblíže u Prahy ve vsi Solopiskách u Černošic), pomlázka a zábavy