V nej novějším (III.) sv. „Roczniku sławistyczneho" uveřejňuje dr. Kaz. Ni t s ch podrobnou recensi Niederlovy knihy „Slovanský Svět" i ruského jeho vydání (str. 104—118), t. j. probírá rfodrobněji část toho spisu, věnovanou ohraničení polského národa. Všeobecně může se zastávati stanovisko, že jazyk není jediným ani výhradním příznakem národa, národ nelze definovati pouze jako souhrn individuí, mluvících týmž jazykem, a proto při stanovení národnosti nemůže mluviti pouze aneb v první řadě linguista. Toto stanovisko přichází právě к platnosti na slovanském jihu a na Balkáně, a nemůže se a priori zavrhovati ani na pomezních krajích jiných slovanských národů. Pan Dr. Nitsch chtěl by toto stanovisko do jisté míry obmeziti, uvážení vědomí národního připouštěl by leda, kde se jedná o přechodné kraje dialektické. Píše výslovně „wciąganie kwestji poczucia narodowego do oceny językowej usprawiedliwiona być može tylko tam, gdzie ma się do czynienia z obszarami językoprzejściowemi, jak na południu słowiańskim, między Chorwatami a Słowieńcami lub między Serbami a Bułgarami, gdzie równorzędnie występują obok siebie cechy obu języków a nawet zjawiska obce im obu, zarodek niejako czy resztka języka samodzielnego" (str. 115). V rámci krátke poznámky nemůžeme podrobněji ukazovali právě na příkladě t. ř. „přechodních" dialektů chrvatsko-slovinských, že o dialektech západních krajů Chrvatska přísně linguisticky sotva můžeme místní dialekty odlučovati od skupiny slovinské, ale za to přesně od skupiny jak ča-kavské tak štokavské, že v Krajině t. ř. Bělokraňci jak dialektem tak i tradicemi (písněmi) svými odlišují se od ostatních Slovinců a přikloňují к Chrvatům Národ a linguistické označení dialektů mluvených většími menšími skupinami národa se tu nikterak nekryjí. P. Dr. Nitsch vytýká především velice našemu etnografu, že polským dialektem mluvící obyvatelstvo severních částí některých stolic hornouherských, t. j. hlavně Oravy, Spiše, Trenčínska, připočetl к Slovákům, ale sám přiznává nepřímo, žc tito Poláci ani své národní příslušnosti nejsou si vědomi, že při vysokém jich analfabetismu rozhodovali o jich „jazyce" úředníci Polákům z politických příčin nepřátelští. Několika slovy dotýká se recensent poměrů českopolských na Těšínsku a velmi rozhodnými slovy žádá, aby ve vědeckých kruzích se věřilo jeho vytknutí dialektických poměrů v tomto kraji. P. Dr. Nitsch jest dialektolog na slovo vzatý, důkladný a svědomitý, a nikdo mu neodepře uznání. Ale přece nechápu, jak možno popírati ustupování českého živlu na Těšínsku a shledávati v tom leda „zjev o něco většího uvědomění slezských Poláků" (str. 107). Lašské nářečí samo sebou svou existencí jest nesporným důkazem polského postupu na západ, pronikání polských živlů etnických a ja-.zykový'ch na území českoslovanské. Zeměpisná nomenklatura nasvědčuje tomu,