neho. Tato plemena jsou namnoze rozšířena po celých rodech („tribes") a vzdálených krajích severoamerických, australských, takže jest to naprosto nemožno, aby tito členové mohli býti krevními příbuznými ve fysiologickém smysle. Nicméně má každý člen všecka práva i všecky povinnosti, jmenovitě pak nesmí voliti ženu ze svého plemene aniž míti pohlavních styků se ženou svého plemene. Jeho děti tedy musí býti dětmi žen náležejících do jiného příbuzenského svazku. Nicméně se přece zakládá na ideji společné krve. Tatáž krev probíhá jimi všemi a „krev jest život". Nemusí ovšem všichni pocházeti od společného předka. Původ jest normální, typická příčina příbuzenského svazku a společné krve. Ale takový svazek může též uměle býti utvořen, a sice zvláštním obřadem, smísením krve vstupujícího člena s krví člena tohoto svazku. Obřad ten vyskytující se u různých národů, i kde již dávno vymizely prvotní svazky příbuzenské zakládající se na společném totemu, a které dávno prošly stadiem mateřského práva, důkladně se vypisuje (I, 258 a d.), není pak shledáván v něm prvotní obřad. Ve společnosti, ve které se počítá rod pouze se strany ženské, se otec ani neuznává za člena rodiny, za spřízněného s dětmi, a tam ovšem nemá otec žádné váhy aneb zaujímá postavení velice podřízené. Obyčejně, převážně u těch plemen jest exogamie. Jde to tak daleko, že také umělý svazek vzniklý míšením krve jest překážkou sňatku, jak to ukazuje spis. na jedné staroirské pověsti (I, 261). Z organisace rodinné na základě mateřského práva vykládá spis rozšířenou látku o boji otce se synem („Sohrab a Růstem" а р.) I, 269 a d. Hartland obšírně vypisuje organisaci tuto, obřady svatební obvyklé u národů „matrihnealních", poměr otce к ženě а к dětem, práva dědická atd., vyličuje, jak znenáhla vzrůstá a vzmáhá se „patria potestas", právo otcovské. S tím nutně souvisí polygynie-mnoho-ženství na jedné, polyandrie-mnóhomužství na druhé straně, vůbec pak styk mezi oběma pohlavími, a to, co nyní nazýváme sexuální mravností. To vše pak doličuje se nesčíslnými zprávami o nejrůznějších národech všech dílů světa. K tomu pak vrací se spis. zhusta ještě v pozdějších kapitolách svého díla. Mateřské právo ovšem vyvinulo se přirozeně, když skutečné otcovství nebylo lze zjistiti, ale v tom nezáležela vlastní příčina jeho vývoje. Také otcovské právo vyvíjelo se namnoze, když rovněž otcovství nebylo všude známo, aneb zhusta velice nejisté a pochybné. Proč přece právě otcovské právo namnoze zatlačilo prvotní mateřské právo a nabylo výlučné váhy na šírých prostranstvích zeměkoule, vyšetřuje kap. 5. (II, 1—100). Mateřského práva přidržovali se staří Arabové, staří Japonci —■ teprve ve 14. stol. stalo se sídlo otcovo sídlem rodinného života (II, 14) — Rekové v dobách předhistori-ckých (II, 18) a mnozí jiní národové dosud. Styky manželské, poměr dětí к matce — otci, právo dědické a p. vypisuje se u velké řady národů všech dílů světa, dosti nepřehledně řadí se tu výpisky z přečetné řady děl cestovních, etnografických, zpráv misionářských a j., takže jsou i národové „matri-linealní" a „patrilinealní" přeházeni. Začal líčiti, jak byli od žen v jich obydlích přijímáni dočasní milovníci. Z těch vyvinul se za příznivých okolností stálý, host v ženině stanu neb chatě. Svazek tento jest namnoze zprvu tajný. Odsud se vyvinulo známé tabu o stycích ženy s mužem, které jest základem daleko rozšířené látky „Amor a Psyche" (II, 8). Spolužití může býti tak dlouho ignorováno od příbuzenstva ženina, pokud jeho počet nevzroste. Časem začíná se na panenství klásti větší váha, nabývati vyšší tržní ceny. ■ Ženich odváděl rodině nevěstině zvláštní poplatek — přísnost sexuálního zákonníka sešilo vána a panenství střeženo žárlivým okem. Dávno dříve, než bylo dosaženo tohoto stupně, příbuzenstvo jalo se více starati o sňatkové záležitosti