ženských členů. Spolužití musí pak býti nutně odhaleno za aneb před těhotenstvím. Třebas může býti ještě považováno za tajné, jest to fakt známý' v ženině rodině a od ní uznáván; na dřívějších stadiích následovalo prodloužené bydlení manželovo, kde mateřské právo jest ještě v plné síle, tam zůstane manžel podřízen mužskému příbuzenstvu ženinu, jejím strýcům a bratřím. Při dalším vývoji plemeno se namnoze rozdrobilo na rodiny, jichž mužští členové bydleli stále v domech svých žen. Za zvláštních pak okolností vývoj další jest urychlen a manžel stane se hlavou domácnosti; zvláště kde jest větší starost o obživu, vyvíjí se za méně příznivých poměrů klimatických boj o život, přichází mužova síla к platnosti, a slabší členové rodiny do závislosti. Vyvíjí se silnější svazek mezi dětmi a otcem než s pííbuzenstvem matčiným. Muž-manžel nabýval převahy pak dále, když ženy své nabyl lupem, únosem. Vedle sňatků, kde manžel přebýval v domě ženině aneb ženu navštěvoval v jejím domě, vznikl zvyk vzíti si jednu ženu zajatou aneb více jich do domu mužova к vlastnímu užitku a požitku. Otcovské právo nemá tak jako mateřské právo základy své v krevním svazku, než jest to především svazek právní, sociální, zakládá se na příčinách sociálních a hospodářských. Poměry rodinné, manželské probírají se hlouběji v 6. kap. nadepsané „Manželská žárlivost" (Marital Jealousy) II, 101—248. Opět uvádí tu Hartland nesmírný počet příkladů od všech možných národů všech dílů světa, a dovozuje pak, že žárlivost vznikla až z vědomí majitelství. Je-li pocit majitelství vůbec, aneb je-li jen nedokonale vyvinut, měrou značně odlišnou od našeho, působí žárlivost velmi slabě, obm'ezene, a cudnost není ještě ctností. Ukazuje, jak namnoze žárlivost mužova se zakládá leda na ceně zaplacené za nevěstit, na majetkovém právu nad ženou dosaženém zaplacením jistého obnosu. Za přečin považováno jen, když žena tajně, za dne měla styky s jinými muži, ale zároveň žena postupována hostu a odmítnutí jeho bylo by znamenalo urážku — tento způsob pohostinství jest daleko široko rozšířen —, ženy také vyměňovány, mohly o jistých výročních slavnostech oddávati se nej divočejším orgiím, pěstovala se polyandrie-mnoho-mužství, ovšem poněkud obmezené: žena náležela také bratrům mužovým. Líče pohlavní život u různých národů přítomnosti a minulosti, uvádí Hartland mimo jiné též zprávy Nestorovu, Kosmovu a j. a vyslovuje myšlenku velmi pravděpodobnou, že také staří Slované řídili se mateřským právem, počítali potomstvo s mateřské strany (II, 189). Slavnosti výroční, končící orgiemi a výstřednostmi sexuálního rázu, o kterých mluví Nestor, životopisec sv. Vojtěcha, ruský mnich Pamfil v 16. stol., byly kdysi všeobecně rozšířeny po vší Evropě — dosud se z nich zachovaly slaboučké přežitky — a jsou v přítomné době rozšířeny u divokých a poloeivilisovaných národů ostatních dílů světa. Líčení pohlavních styků, vývoje poměru obou pohlaví, manžela a manželky, vývoj žárlivosti nebyly vlastním úkolem tohoto díla. Těmi obrazy někdy velmi zpustlého života s našeho ovšem hlediska jest kniha zrovna přecpána a působí někdy tím únavněji poměrnou jednotvárností všech těch ]evů více méně shodných aneb aspoň vehce podobných. Na základě přebohatého svého materiálu ukázal ovšem Hartland přesvědčivě, že na nízkém stupni kulturním převládala všeobecná lhostejnost ke skutečnému otcovství dítěte. Není také celkem rozdílu mezi dětmi legitimními a illegitimními, nečiní se hrubě rozdíl mezi dětmi zrozenými před sňatkem a po sňatku manželském. , Za mateřského práva se o to nedbalo, a tato bezstarostnost celkem se neumenšila, když začalo se ujímati právo otcovské, počítati potomstvo pcdle otce.

To vše mělo svou hlavní příčinu v tom, že prvotní člověk si neuvědomoval, že dítě jest výhradně důsledkem, plodem pohlavních styků. To. pak