skému, neboť králové polští byli na vahách, mají-li povolati к založení řemesla džbánkářského mistry ze Slavkova nebo z Italie.19) V Alexovicích kdež byla též usazena větev tyrolská, pěstovali novokřtěnci též džbánkářství, neboť darovali králi Bedřichu Falckému mnoho hliněných nádob pro královnu.20) Také v Bučovicích usazeni byli tyrolští novokřtěnci a představeným jejich r. 1539 jmenuje se Oldřich Stadler, který určitě pocházel z Tyrol.21) V „Cronikel" se r. 1622 nejmenuje novokřtěnská obec bučovická, patrně se bučovští novokřtěnci pokatoličili a neodešli s ostatními jako na př. slavkovští do Uher. Tím si vysvětlíme, že v Bučovicích kvetlo džbánkářské řemeslo dále, kdežto ve Slavkově v 17. stol. úplně zanildo. Matrika bučovická jest příliš mladá — počíná teprve r. 1736, tak že z ní nemůžeme čerpati zpráv o přestupech novokřtěnců ke katolictví. Pouze jména pozdějších džbánkářů mají tu zvláštnost, že jeví největší počet jmen německých, ač jména německá jsou v Bučovicích dosti vzácná. A německá jména mají právě nejstarší: Veger, Glaser, Goldmann, Bruck. Italský ráz a renaissanční jednoduchost výzdoby udržela se u bučovické keramiky až do 18. století. Jsou to hlavně mísy se širokým okrajem a jednoduchým renaissančním květinovým ornamentem. Také po vesnicích kolem Bučovic usedlí novokřtěnci provozovali džbánkářství. Tak v Dobročkovicích, kde dosud za vsí jest vrch „Kopánky", a kde byla výborná hrnčířská hlína, takže ji odtamtud brali vyškovští džbán-káři, byl ve stol. 16. a 17. „dwůr toufarský", který koupil Maxmilián z Lichtenštejna r. 1630.2£) Dle všeho tamnější novokřtěnci po r. 1622 se vystěhovali. Od bučovických nebo dobročkovických džbánkářů "bylo asi zaneseno džbánkářské řemeslo do Hvězdlic. Že však řemeslo toto v šestnáctém a sedmnáctém století neproniklo až do Vyškova, sluší příčinu hledati v nedostatku dobré hlíny ve Vyškově, která dostačovala sice hrubšímu zboží kamnář-skému, ale nehodila se pro jemnější výrobky džbánkářské. Proto i později, když vzniklo řemeslo džbánkářské ve Výškově, nebrali džbánkáři vyškovští hlínu z okolí vyškovského, nýbrž ze vzdálených-Dobročkovic. Do Vyškova rozšířil se ze starých sídel novokřtěnských pouze zvyk jmenovati džbánkáře toufary a tento zvyk udržel se až do doby nejnovější. První džbánkář označený v purkrechtních knihách názvem toufar, jest Jan Val la, alias Mik a to v roku 1738 (poprvé dosvědčen pod jménem Jan Mik v matrice r. 1734 bez označení povolání), první mistr označený německým názvem „brüdrisch Geschirrmeister" jest již jmenovaný Šimon Jánošato roku 1736. Šimona Jánoše však známe již z r. 1725 — půjčil t. r. Martinu Martinákovi 50 stříbrných rýnských.23)

Toto přesné odlišování džbánkářů od obyčejných hrnčířů v purkrechtních knihách jest vážným důvodem, abychom soudili, že v sedmnáctém století ve Vyškově džbánkářů vůbec nebylo. Neboť před r. 1738 nevyskytuje se ani jednou slovo toufar, ačkoli označení zaměstnání v sedmnáctém století jest pravidelné, kdežto ve století osmnáctém jest již mnohem řidší. Že pak se nemůže skrývati žádný džbánkář pode jménem hrnčíř, dlužno souditi z toho, že nenalézáme v době, kdy určitě džbánkáři existovali, ani jediného