jest ok. 8000, snímků ok. 9500 (bez negativů). Pod vedením Th. Volkova sestavuje se systematický katalog podle plánu jím vypracovaného. Obsahem svým naznačuje 1. sv. musejních Materiálů hlavní program musejní činnosti, totiž v první řadě výzkum ruského národa, všech jeho větví, v druhé řadě neruských národností všech částí ohromné říše.

N. M. M o g i 1 j a n s k i j podává zprávu o cestě po centrálním Rusku, podniknuté v letě r. 1902 (str. 1 —19) a ukázal, jak bohatý materiál národopisný možno najiti dosud poměrně nedaleko od průmyslového centra říše, Moskvy a od železné dráhy. Procestoval hlavně několik vesnic a okresů gub. Tulské. Ukazuje veliký rozdíl mezi rozložením centrálních vesnic veliko-ruských a malo ruských, a z toho usuzuj e na veliký rozdíl v psychologii těchto kmenů. Popisuje obydlí, zvláštní letní chatu, dále kroj, hlavně různé čepce. Spis. zdůrazňuje velikou podobnost, ba málem shodu těchto úborů ženské hlavy s těmi, které A. Heikel sebral u kmene Mordvy. Obšírně pojednává

0 ornamentice, odkazuje na ohromný materiál, sebraný již v řečeném museu a vyzývá к novému důkladnému jeho studiu, dotýkaje se krátce názorů V. V. Stasova, I. N. Smirnova o souvislosti velikoruské ornamentiky s východní a na prostřednickou úlohu uralo-altajských osadníků krajů povolž-ských. Mogiljanskij sebral mimo jiné také různé nářadí a. nástroje domácí, někdy velmi primitivní, jako hrnčířské, našel také podušku na pletení krajek s paličkami. Několik slov věnováno antropologickému rázu obyvatelstva a konstatovány různé typy antropologické. Výklady doprovázeny jsou velice hojnými illustracemi i tabulkami částečně kolorovanými.

Speciálního rázu jsou ostatní dvě pojednání Th. Volkova „Starobylé dřevěné kostely na Volyni" (str. 21—44) a A. Seržputovského „Zemědělská nářadí běloruského Polesi" (45—59). Také stať Th. Volkova jest výsledkem výzkumné cesty; důkladné popisy kapliček, kostelů (s jednou kupolí nebo třemi kupolemi), zvonic, křížů a hřbitovů provázeny jsou hojnými illustracemi. Volkov dotýká se otázky o poměru tříkupolových kostelů к pětikupolovým, o vývoji církevní architektury ukrajinské, poměru к jihoslovanské architektuře a j. Pojednání A. Seržputovského vzbuzuje živý zájem, neboť zkoumá materiál sebraný v kraji řídce obydleném, od světa odříznutém rozsáhlými lesy a ohromnými bažinami, žijícím do nedávna podle slovspis.-ovýchmálem takjako vXIV.—XV. stol. Podrobně, slovem i obrazem vyučují se různé nástroje, užívané při vzdělávání pole, jako motyka a lopata, „socha" v různých jejích formách od nej primitivnější dosud užívané až к složitějším, brány opět od nej primitivnější formy, skládající se z kmene jedlového se silnými zaostřenými větvemi, jíž užívají vlastně pro půdu lesní., kterou pro přespřílišný počet kořenů nelze orati a j. Tu zapsán jest zvláštní obyčej: v jistý den velkého postu pekou chleby ve formě „sochy", „bran", srpu, kosy a též zobrazují chlebem stoh, ve který skládají snopy na poli. Popsány dále různé jiné nástroje: hrábě, vidle, kosa, srp, cep a j., jakož

1 práce hospodářské, hnojení setí atd., všude ovšem uvádí se terminologie místní, připojeny i výklady etymologické.

Mimo to jest řada statí o neslovanských národnostech různých krajů říše ruské, o Abchazcích na Kavkaze (str. 61—80), o jich právních zvycích, krevní mstě, mléčném bratrství, obřadech náboženských: kovář pokládá se za člověka posvátného, kovárna za posvátné místo, ve kterém se skládají přísahy, přinášejí oběti a j. obyčeje za trvalého sucha, se sledy někdejších lidských obětí; některé nemoci pokládají se za návštěvy bohů; o posvá+ných hájích a j. v.; k tomu připojen popis osady, obydlí, hospodářská stavení,