rolnictví; kukuřici melou dosud ručními žernovy, které si sami dělají z kamenů: vinařství, lovectví, včelařství, kuchyně a j. Dále popsány Čuvašské kameny nadhrobní ze Samařské gub. (str. 81—88) a jich představy o záhrobním životě, též pověrečné obyčeje po pohřbu. — Kn. D. Uchtomskij popisuje vyobrazení buddhistického ráje Sukhávatů, mongl. Divadžiu provedené od burjatských umělců, které se chová v etnograf, oddělení rus. musea cis. Alexandra ill. (str. 89—92). Dále nalézáme popis pláště a bubnu jakut-ského šamana (str. 93—115) podle sbírek tohoto musea, popis honby u severních Burjatů (str. 117—154), přičemž D. Klemenc se šíří zvláště с kolektivních honech a štvanicích u divokých a polokulturních národů, a přibírá také dotyčné zprávy ze starších dějin ruských. Konečně popsány jsou národopisné sbírky z někdejšího rusko-amerického území, Aljašky (str. 155—200), hlavně různé zbraně a pomůcky lovecké, oblek, helmy i klobouky dřevěné a různé jiné nářadí, předměty obřadní (masky) a j. Všecky články jsou bohatě ilustrovány a provázeny též zvláštními tabulemi. Užívání knihy usnadňuje pečlivý rejstřík (str. 201—21^-,). Pro cizí čtenáře přiloženy výtahy jazykem francouzským (str. 1 — 5).

*

Victor Henry, La Magie dans ľ Inde Antique. (Bibliothěque de critique religieuse.) Paříž, Nourv, 1909 in 8°, str. XXXIX -j- 286. Cena

3 fr- 50).

Doména ritů magických, jsouc téhož věku jako duševní rozvoj.člověka vůbec, rozrostla postupem času od primitivních, bezděčných posunku na ochranu proti domnělým i skutečným nebezpečenstvím, obklopujícím slabého člověka uprostřed sil přírodních, v pravé umění, ne méně cenné se stanoviska psychologického než kterékoliv jiné umění. Zrovna jako mýtus a počátky náboženství umění magické rozvíjelo se všeobecně za všech podmínek života a v každém národě. Poněvadž pak postup jeho technický pokračoval ze stavu prvotního týmiž zákony jako pokrok duševní, jest snahou všech badatelů-folkloristů, kteří zabývají se otázkou vývoje náboženství, pröniknouti v nejstarší formu obřadů magických, aby na základě jich mohli vykládati zjevy obdobné, nesrozumitelné jinak, v době nové. Odtud vychází řada studií a rozprav o magii nejstarších národů. S téhož stanoviska uvítati jest i studii profesora sanskrtu a srovnávací mluvnice jazykůvindo-evropských na universitě pařížské Victora Henry o magii staroindské. Indský rítuálník a manuálník magický, tak přesně zachovaný v nejstarších knihách indských, skýtá neobyčejně cenné prvky a údaje po této stránce proto, že posvátné knihy poloostrova indského, kladené do 8. stol. př. Kr., daleko předčí svým stářím literaturu řeckou, vyjímaje Homera, a zvláště literaturu římskou, nehledě ostatně k tomu, že v těchto posledních není téměř textů speciálně magických.

Jasný obraz života stalých Indů vystupuje ze studie p. Henry, který metodicky rozbírá magickou část textův Atharva-Védy a Kanciko-Sútry a rozděluje doklady i kritické-vývody svoje v přesnou klasifikaci magických ritů. Po poznámkách všeobecných o magii indské v кар. I. (str. 17—58) následuje kap. o věštění (str. 59—79). Raffinovaným symbolismem protkáno jest věštění védské v určitých případech, jako při sňatcích a věštění potomstva podle rodů, věštění počasí, výsledku boje, hledání a nálezu ztra-