brevitatis causa omitto. Ostendi ego ei rei superstitiosae inanitatem, qui se tum literas deleturum adpromisit. Sed ubi secundo post notabile tempus eun-dem invisissem clavosque et hteras in posta deprehendissem, aiebat in absentia mariti uxor eo fine relictos, ut alium sacerdotem hoc in genere consulere possit. * Sed delevi ego singula et insuper domino parocho hac de re relationem feci.

Erípui praeterea copiosa manuscripta, magica, amuleta, folia super-stitiosa, in quibus quasi ex divino praecepto hominibus interdicitur labor diebus sabbatinis post occasum solis multosque ipse deprehendi, qui malunt die festo laborare quam die sabbathi.

Praeter haec foliola hbellos modo eripui divinatorios de somniis, quos nonnulli bona conscientia se et emere et asservare posse asserebant eo, quod Pragae, ubi venerabile consistorium residet, eiusmodi libelli reperiantur. Sed haec ego .clandestine et sine consensu venerabilis consistorii fieri ostendi.

Paul Sartori: Sitte und Brauch. Díl první: Die Hauptstufen des Menschendaseins. (Handbücher zur Volkskunde, sv. V., nákl. W. Heims, Lipsko 1910, str. VIII. -f 186.)

Úvodem položil autor všeobecné poznámky, v nichž především uvažuj e

o původu a vývoji zvyku a obyčeje a snaží se stanovití rozdíl mezi těmito pojmy. Připouští, že ten rozdíl, je-li vůbec jaký, je nepatrný a definuje, že „obyčej (Sitte) jest jaksi náboženský kult denního života". Na vznik a vývoj obyčejů podle jeho mínění měla vliv víra v nadpřirozené moci a síly, jimž byl podroben život přírodního člověka, dále vnější poměry jednotlivcův

1 osad, lidový konservatismus, který zachoval obyčej, když už vědomí jeho příčiny dávno zaniklo, a j. Zmiňuje se také o tom, jak zanikající obyčeje na-cházívají poslední útulek v dětských hrách; tak prý šarvátky, jež svádívá spolu mládež dvou sousedních vesnic na pastvě a jinde (také u nás jsou známy takové půtky), dlužno pokládati za zůstatek bojů jara se zimou. Na jakém základě však dospěl к tomuto závěru, bohužel neudává. Pro vlastní práci stanoví si za střediska, jednotící pestrou směsici zvykův a obyčejů, nejčeínější události z života lidského: narození.a dětství, svatbu, smrt a pohřeb. Připomíná, že mu jde předem o zkoumání německých zvykův a obyčejů, a jest si vědom, že význam jednotlivých obyčejů vysvitne, zkoumáme-li vliv starověké kultury na kmeny nynější, stopujeme-li vliv křesťanství a srovnáváme-U vzájemně zvyky a obyčeje různých, vespolek naprosto nepříbúzných národů. Býváť obdivuhodná shoda v tom, že zvyk, který nám doma připadá podivným, snadno se vysvětlí ze spojitosti, kterou si posud zachoval u jiného, vzdáleného národa. Hodlá se tím tedy říditi a upozorňuje, že jeho kniha na rozdíl od posavadních příruček této sbírky uvádí hojný materiál srovnávací v poznámkách pod čarou. Poznámky ty jsou opravdu velmi hojné, bohaté, svědčí o rozsáhlém rozhledu autorově a poskytují vítané příležitosti každému, kdo by chtěl údaje a závěry spisovatelovy kontrolovati. Bohužel mají vadu, které jsme již zvyku i ve vědeckých pracích německých, tu totiž, že srovnávací aparát jejich spoléhá jen na to, co o jiných národech napsali Němci; tu a tam zakmitne také kniha anglická, francouzská, italská, jen