slovanského nic. Ani tehdy, když běží o obyčej, který pohraniční Němci přejali od slovanských sousedů, nebo zdědili po zgermanisovaných předchůdcích ve svých sídlištích. V takových případech stojí německý autor nad obyčejem domněle germánským jako nad otazníkem, na nějž není odpovědi, nebo se pachtí výkladem nevěcným, nepřirozeným beze všeho výsledku.

Vlastní obsah knihy rozpadá se ve tři oddělení svrchu naznačená. Ke každému z nich seskupil autor množství látky, rozděliv ji přehledně v menší oddíly, takže předmět jest úplně a s rozličných hledisk vyčerpán. Tak sbírá ve skupině „narození a dětství" již pověry a obyčeje žen v těhotenství, jedná o ochraně novorozence i šestinedělky, o křtu, kmotřích, volbě jména, o kolébce, výživě, prvním zubu, o škole a kontirmaci, kterou děti jakožto dorostlí vstupují v pospolitost obce. Již tu si vzpomínáme, jak značná jest řada pověr a zvyků, v kterých se Němci shodují s námi (viz na př. uhranutí, „kout" šestinedělky — zmínka o našich koutnicích byla by tu zcela na místě — neměřiti a nevážiti dítěte, nepřekračovati ho, nepodávati oknem atd.), ale spisovatel, jinak svědomitý, nezmiňuje se o tom, nenalezli toho ve svých domácích pramenech. Ač kniha má podávati jen celkový přehled, autor snaží se na mnohých místech — také v dalších kapitolách — vyložiti také původ pověrečných zvyků. Východištěm jest mu, jako novější dobou u mnohých jeho krajanů, ochrana proti škůdným daemonům a rozhčným bytostem, které prý prapraotce nynějších Evropanův (alespoň germánských) tak strašily, jako asi dnešní Guahiby jihoamerické nebo Dajaký novozélandské. Tak na př. střelba, lomození a křik, ozývající se ze svatebního průvodu, má prý zahnati zlé duchy, kteří již u zásnub týmž způsobem byli zaháněni, aby svatby nezkazili. Myslím, že by nemenší pravděpodobnost mohl míti i výklad jiný. Svatba zhusta se dála únosem; mnohé z pozdějších zvyků svatebních (na př. zavírání nevěsty do komory před ženichem, zavření domu nevěstina před průvodem ženichovým a j.) jsou asi přežitky onoho obyčeje dávno zaniklého. Neozývala se střelba a lomoz spíše mezi ťmosci a jich pronásledovateli? V četných případech toho a podobného druhu zůstanou asi všechny pokusy a výklad theoriemi více nebo méně pravděpodobnými.

Jednaje o obyčejích svatebních, Sartori vedle ochrany proti zlým daemonům a proti uhranutí přijímá za výklad také principy jiné. Nevěsta (německá), přišedši do nového domova, má třikrát obejiti ohniště. U nás má se nejdřív chytiti kamen, „aby si tu zvykla".) Ty úkony se obyčejně vykládaly symbolicky. Sartori zamítá tuto symboliku, tvrdě, že je to jistě „náboženské konání, které platilo domácím bůžkům, původně snad ochranné kouzlo (ein Schutzzauber)". Takové uctívání domovních daemonů nebo přímo obětování jim vidí i v jiných obyčejích, jež se mu pak zdají obřadem dávné bohoslužby. Za zbytek „změněné oběti duchům" pokládá i svatební „metáčky" (koláče, házené divákům), touž obětí jest mu také hrách nebo obilí, kterým jest pohazována nevěsta, aby byla plodná. Srovnání obdobného pohazování na př. v jihoslovanském božiči však ukazuje zřejmě, že tu nejde o nic jiného než o symboliku. Většinu svatebních obyčejů spisovatel vykládá jakožto obřady „rozloučení" (Trennung) a „přijetí" (Aufnahme). К oněm počítá na př. zmíněné již zavírání nevěsty a všeliké překážky, než je ženichovi vydána, její pláč, zdráhání, převlékání, ba i čepení a j. Obřady na přijetí jsou všeliké dárky, návštěvy, pozornost, věnovaná krbu, chlévu a j. „Charakter oběti" mají prý také některá jídla svatební. Příkladem uvádí se kohout, předkládaný v některých komitátech uherských mladým manželům; to jest asi spíše symbol plodnosti a mužné síly. Po tom však, co je nepochybně