denního života, a tedy také organisace sociální. Nesmíme v nich spatřovati pouhý estetický nadbytek, pouhý luxus. Opírá se tomu, že by povídka nemravná (nemorální) byla starší než mravná (morální), neboť ona jest možná teprve při velice vysokém vývoji intelektuálním.

Možno rozeznávati dvě třídy povídek, jedny mají hodnotu estetickou, jiné především užitečnou (utilitární). Běžné jich rozdělení na bajku (,,fable" povídku o zvířatech, conte ďanimaux), pohádku, pověst („legende" o určitých osobnostech historických a heroických) a báj („mythe" pověst lokalisovanou v krajích a v dobách o osobnostech nadlidských, božských) má cenu pouze relativní, a při naší nynější znalosti tradic kmenů barbarských, neciviliso-vaných a polocivilisovaných nedá se držeti. Bajka ve své nynější formě jest krajní vývoj celé kategorie povídek, na jejímž druhém kraji jest pověst totemická. Ne méně těžko jest stanovití přesně pohádky-báchorky (les contes merveilleux) a nej tíže stanovití meze mezi pověstí a bájí: pověst dle jeho definice byla by povídka lokalisovaná a o předmětu víry, báj pak pověst o světě nadpřirozeném přednášená při obřadech (str. 30). Ještě obtížněji jest stanovití genetický svazek mezi kategoriemi povídkovými. Proti vývodům starších učenců, zvláště proti Wundtovým, vyslovuje se v ten smysl, že pohádka jest ze všech nejpozdnější: teorie o pozdnějším vývoji pohádky nelokahso-vané, neindividualisované proti pověsti a báji lokalisované a individualisované jest jedině přípustná (str. 41). V 2. kap. „Lesthémes des legendes" zcela správně A. van Gennep vytýká, že s určitými zeměpisně ohraničenými kraji se shodují obmezené kruhy pohádkových motivů a látek, co on nazývá „les provinces thématiques" (str. 45). Rozšířenost pohádkových motivů a látek zajisté nesouvisí— dodal bych „nutně" s určitými územími jazykovými, etnickými — mylně připojuje spis. ještě „území kulturní". Avšak z toho bych nemohl vy-vozovati, co činí spis., že by produkce motivů a látek (la production théma-tique) nezávisela ani na jazyce, ani na plemeni, ani na civilisaci. Naopak, já bych právě onu všeobecnou jich rozšířenost pokládal za jev mladší, za výsledek pozdějšího stěhování, vzájemné jich výměny. Zcela správně zajisté pokládá teorii Bastianovu a jeho stoupenců o t. ř. „völkergedanke" za nedostatečnou („insuffisante"). Shodně s dalekou většinou badatelů přijímá názor o jedinečném původu jistých pohádek, ovšem, že čím hojnější jsou shody v podrobnostech, tím více jest důvodů pro teorii přejímání.

V dalších kapitolách probírá A. van Gennep pohádky vztahující se na svět přirozený (str. 69 sl.), nadpřirozený (str. 99 a d.), a historické (str. 155 a d.). U prvých rozeznává tři stadia, nechce říci vývojová: zoomorfické, antro-pomorfické a 3. ponechávající bytostem a předmětům jich zvláštnosti; konstatuje jen, že zoomorfické převládá důležitostí i počtem u národů stojících na nižším stupni kulturním, a ustupuje s vývojem kulturním. Jsou to povídky výkladové (explicatifs) a takovými byly úmyslně od počátku; prvotní pověst má účel vykládati jistý jev přírodní aneb společenský, nemusí míti ovšem ráz vykládací, nemusí býti etiologické aneb biologické, mohou býti pouze popisné. Pověsti o tělesech nebeských jsou vůbec pozdějšího původu; primitivní člověk zajímal se především o přírodu ho obklopující, zvířata a rostliny. Tělesa nebeská identifikoval se zvířaty aneb též s lidmi, představoval si svět nebeský zřízený týmž způsobem jako společnost lidskou. V některých jen zemích vytvořili zvláštní skupinu pověstí a nauk astrologických. Při té příležitosti obrací se spis. ostře proti soudobé německé škole mytologické (Siecke, Frobenius a j.). U povídek o osobnostech zvířecích vytýká předně bajku, jejíž rekem může býti starý totem aneb staré božství zoomorfické. Někdy