ovšem mohou pověsti zvířecí býti uprostřed mezi pověstí totemickou a obyčejnou výkladovou. Pověsti o bytostech nadpřirozených, démonech, bozích (o cestách na onen svět) nebyly vynalezeny pro zábavu, pro postrach; vypravování takové pověsti jest samo sebou obřadem. Rozeznává tu tři kategorie: báje vlastní (,,les legendes rites ou mythes proprement dits), pověsti náboženské a pověsti heroické i genealogické. Báje tyto byly recitovány při jistých obřadech formou na mnoze dramatickou, jak se na některých příkladech doličuje (str. 109 a d.), ovšem jsou starší než obřady. Vývoj báje a pověsti náboženské doličuje na legendárním cyklu".vytvořeném o Herkulovi.

V kap. o pověstech historických (str. 155 a d,) probírá především pověst hodnou svědectví a paměti kolektivní, stanoví meze deformace jak se strany jednotlivců a skupin, a rovněž i hromadné (davové) paměti. Ukazuje na příkladech ze soudobého života, ną experimentech schválně v kruzích psychologických své doby v Gotinkách podniknutých, že fantasie a pochybení jest aspoň u nás pravidelné, že směr к deformaci vychází od samého pozorování.' Co se týče otázky po historické ceně tradic lidových, o čemž nedávno pojednal anglický spis námi oznámený (roč. V. str. 28), který A. van Gennep patrně nemohl ještě brati v úvahu, praví, že památka historické události nedrží se v massách déle než po 5—6 generací, t. j. 150—200 let. Dospěl k tomu výsledku na záldadě studií genealogických tabulí několika panujících rodin a několika polocivilisovaných národů, a tradic různých polocivilisovaných kmenů o příchode evropských cestovatelů (Cooka, Tasmana Ъ. ].), který jest odjinud dosvědčen. Bylo by dobře kontrolovati vývody tyto ještě jinými pozorováními na př. novějších antropogeografických studií srbských podnikaných v novější době pod řízením, prof. Cvijiče. U historických pověstí pozoruje spis. dvojí směr, jednak kladou děje z mladších dob do starších, na př. zříceniny středověké do dob římských) aneb omlazují je (stavby, zříceniny, hroby ze starší doby kladou se do dob napoleonských а р.); také se děje několika pokolení koncentrují do života jediné význačné osobnosti. Nicméně připisuje pověstem historickým jistou dokumentární cenu, neboť shledává v nich frapantní přesnost v ohledu zeměpisném a místoslovném (str. 174 a d.), ukazuje to na některých epických písních staro francouzských, severských ságách, ruských bylinách a j. Vzhledem к historickým osobnostem byly ovšem namnoze postavy druhořadné pošinuty v epických písních na místa nejčelnější (str. 183 a d.).

V kap. ,,Les legendes et la littérature" (str. 201 a d.) projednává některé různé otázky. Především proti Wundtovi popírá, že by prosaická povídka byla prvotní, naopak dovozuje, že povídky byly recitovány, „zpívány" formou více méně vázanou. Původní tvar všech literárních forem nynějších spatřuje v „cante-fable", jak se v středověku velice oblíbená forma nazývala, která se skládala z recitované prosy a zpívaných veršů, a v jaké dosud v různých krajích světa libují si mnozí národové polocivilisovaní. Promlouvá dále o vývoji poesie epické, zpěvů epických a básní epických—epojejí, o poměru profesionálních básníků k professionálním zpěvákům („Jongleurs"). Nevyhnutelnou podmínkou vývoje epických zpěvů („des ballades épiques") jest organisace na rody — bratrstva' „klany" velice sindividualisované a třídu aristokratickou a váleční. Kdekoliv tato organisace neexistovala aneb přestala existovati v dobách historických, tam produkce epická jest výsledkem přejímání a napodobení. Epopeje pak není výtvor lidový a vlastní vytváření její možno pozorovati na velkolepé práci Lonnrotově ... V dalších partiích