str. 132
této кар. dovozuje spis., co jiní již ukázali, že starší zápis povídky není nutně starší, původnější formou její, není nutně starobylejší, než novější zápisy její z úst lidových. Něco obšírněji se tu probírají látky o.Don Juanu a Faustovi (223 a d.) a látka o boji otce se synem v rozmanitých jejích zpracováních (str. 235 a d.), při čemž ukazuje etnologický podklad tohoto motivu a usuzuje, že látka píináleží vznikem svým době přechodné, kdy příbuzenské svazky na základě matriarchatu ustupovaly příbuzenským svazkům otcovským, v době zápasu mezi dávnými institucemi již zastaralými s novými, které se ještě nevžily.
Poslední kap. (str. 253 a d.) pojednává o tvoření a stěhování pověstí a snaží se stanovití jich zákony. Stran vzniku pověstí přistupuje celkem na myšlenku, již E. B. Tylorem vyslovenou, o velké úloze sna, a dotýká se tu více méně souhlasně novějších výkladů Freudových a Riklinovýcb, o kterých byla své doby řeč v tomto listě (roč. IV., str. 127). Dotýká se dále otázky, kterými faktory se povídky nejvíce přenášejí, obmezuje tu význam cikánů mnohými přeceňovaný a.připomíná, že příliš pozdě se začala obraceti pozornost na osobnost vyprávěčovu. O „zákonech" tvoření povídek mluviti pokládá A. van Gennep za předčasné za nynějšího stavu srovnávací literární historie a vlastně podává (str. 277 a d.) pouze k;itický přehled některých pokusů.
V závěrečné kap. míní spis., že přejímání se dálo jen v hranicích velice úzkých a za okolností velice určitých. Připomíná, že prý Mongolové s jedné a Černoši s druhé strany jsou nejstarší rasy, a že u nich zajisté vznikly první pověsti a první pohádky. ,,Kdo by se osměloval, dodává tvrditi, že Mongolové a Černoši zapomněli úplně povídky svých dávných předků, aby přijali úhrnem povídky mladších bratří, Bělochů ze střední a severní Evropy, z údolí Tigru, Eufratu a Nilu"? (str. 305). Ovšem podobnými řečnickými otázkami se takové problemy neřeší. Fakticky víme, že Černoši skutečně přejali různé látky od bělošských národů jak v době novější taktéž staré, ačkoli blíže ne-určitelné. Rovněž jest nesporno, že různé látky pronikly od indoevropských národů asijských к Mongolům, jich prostřednictvím к Rusům atd. Přejímání skutečně bylo, třebas měrou více méně obmezenou. Ovšem nynější folkloristé kladou si, jak spis. dobře poznamenává, poněkud skromnejší cíle, nesestrojují smělé systemy, než pokoušejí se řešiti drobnější a speciálnější otázky, roz-třidovati motivy látky a povídky ne pouze dle jich formy vnější, jich podrobné rysy, než jich seřazení, jich sociálního významu, mechanismu jejích tvoření, t. j. jich význam a směr psychologický (str. 305). jpa.
*
Dr. P. Šalfejev: Die volkstümliche Dichtung Kol'covs und die russische Volkslyrik. (A. Duncker, Berlin 1910.) Mit zwei Beilagen: 1. Ausgaben der Werke Kol'covs. 2. Übersetzungen der volkstümlichen Lieder Kol'covs. (Str. i—160.)
Vzpomínáte na autora Lovcových zápisků: Navštívil nemocného přítele, domácího učitele Avenira Sorokoumova hynoucího souchotinami. ,Na klíně Avemrově ležel sešit básní Kolcova, pečlivě opsaných; s úsměvem zaklepal naň rukou: ,,To je básník!" zašeptal s namáháním zdržuje kašel a jal se de-klamovati jedva slyšným hlasem . . . . *) A Turgeněv sám vida starou doubravu zničenou suchými mrazy roku čtyřicátého vzpomíná si na verše:
1) Ruská knihovna VIII str. 212; 220.
|
|
