Jsou to osobní vzpomínky, ale jistě vyjadřují obecnou náladu doby; tušíme, čím byl Kolcov lidem čtyřicátých a padesátých let.

V řadě studií vyvolaných stým výročím jeho narození uvažovalo se mimo jiné též o tom, byl-li иоэтъ či пЪвецъ atd. Nuže, byl to především veliký umělec, vášnivá duše zaldetá osudem do temných propastí kupecké Rusi. Třeba čisti Ostrovského, který první pravdivě vylíčil toto černé carství, kde Domostroj byl nezměnitelným zákonem a pak dovedeme pochopiti, jak úporně se mladý básník musil bít s tupou ztrnulostí a zakořeněnými předsudky pyšné kasty. Nezvítězil — uštvali ho na prahu mužných let. — Avšak to, co zničilo jeho život, bylo v jistém smyslu požehnáním pro jeho umění. Právě proto, že byl synem voroněžského dobytkáře a dřevaře, měl příležitost po-znati dokonale selský lid a krásy bohatého jihoruského kraje. Nekonečné nebe, slavná širá step, степь привольная, čerstvě zoraná pole, lány obilí zrající tiše v letním žáru, slunce a vody, ptáci a spící doubravy, podzimní mlhy a prosincové metelice — vše to mluvilo k němu tajemnou řečí nesrozumitelnou nezasvěceným — ale on jí rozuměl, neboť miloval přírodu hlubokou láskou. A týž osud, který ho nutil k bezduchému vyjednávání s venkovskými kupci, udělil mu dar, že dovedl tlumočiti lidem onen hymnus přírody.

Miloval mužíka, poněvadž ho dobře znal — nahlédl hluboko do jeho duše. Při tom ovšem on, syn kupecký, obdařený neomylným pudem uměleckým a bystrým smyslem pro realitu, nemohl líčiti sentimentálního milence, figurku z gessnerovské idylly v ruském lidovém kroji — zpívá o orání, o horečné práci v době žní, o divokém hýření na podzim a klidné nečinnosti v době zimní; o lásce — od prvního záblesku citu až k pochmurným vesnickým tragediím, — o mužíku-hospodáři i o smělém zbojníkovi, který prchá do lesů, aby užil volného života.

A forma, které užívá? Jest dána obsahem. Je to forma lidové písně. Nedovedl se ani jinak vyjadřovati, každá jiná technika byla mu cizí a kdykoliv se pokusil psáti ve slohu své doby, nepovznesl se nad prostřednost. S tuctovými napodobiteli lidové poesie nemá nic společného. Není to veršující ethnograf, který si pilným studiem osvojil několik vnějších znaků lidové písně, její primitivismus výrazu, ustálená rčení, typická přirovnání a epitheta: Kolcov postřehl vnitřní, myšlenkový rhytmus lidové poesie, díval se na přírodu a život okem muzickým. Jeho písně nejsou pracně sestavovány z excerpovaných f rasi — jsou z jednoho kusu, jest v nich dokonalý soulad mezi formou a obsahem.

Veliká umělecká hodnota této lyriky zvyšuje zajímavost otázky o vztazích Kokova k ruské písni lidové.

O řešení tohoto problemu pokusil se professor vojenské akademie berlínské Dr. P. Šalfejev v obsáhlé studu. Chce zjistiti, pokud se Kolcov dovedl přizpůsobiti názorům lidu a jeho způsobu myšlení, pokud dovedl vystihnouti náladu způsobem vlastním lidové písni. Promluviv všeobecně o ruské písni lidové, jejímž rázovitým rysem jest resignace a smutek přerušovaný náhlými výbuchy bujného veselí, připojuje několik poznámek o formě: o začátcích lidových písní, epithetech, obrazech a přirovnáních, deminutivech, opakování