Nuže '—pojďme na kopanice! Je překrásný, podzimní den, jak stvořený pro náš výlet. Bledé slunečko už od časného rána ozařuje prožloutlou oboru tam na kopci, na němž z daleka bělají se vysoké stěny slováckého „Mira-mare" —zámku Světlova. Jdeme od Boj ко vic směrem ke Krhovu a B z o v é, osadám to zrovna pod kopanicemi položeným. Cesty ubývá, -není horko, za % hodiny budeme v Krhově. Ojíněnou, zaprášenou silnicí minuli jsme už zoraná strniska širokých, panských lánů, nad nimiž co chvíle krouží mračna krákoravých vran i kavek, minuli jsme už mlýn o samotě, za nedlouho — hle — spatřujeme už střechy venkovských domků a domky samy. Jsme v Krhově. Zde bychom se mohli posíliti, máme však cestu ještě dalekou, nebudeme se proto zdržovati, půjdeme hned dále. Půjdeme však nyní stále do kopce, méně tudíž příjemnou, z počátku i kamenitou cestou polní, která ze silnice odbočuje hned za Krhovem na levo a kteráž povede nás přímo na jednu z nej zajímavějších kopanie St. Hrozenských, na Zítkovou, kdež známé „bohyně" — Anča Strapinova a Kača Pagáč o v a — jsou domovem. Vzhůru tedy! Před námi —zrovna tímto směrem — leží Zítková. Nejsme už na rovině — za Krhovem — stoupáme, poznat, že jdeme do hor. . . Však tam viděti už, jak matný stín pohrává si vrcholky stromů borového háje. To mráček belavý na okamžik cestu zatarasil slunečním paprskům, jež začínají hřát tepleji. Můžeme se tudíž pozastavit na chvíli a rozhlédnout po okolí. Náš obzor nepozorovaně se rozšířil: tam zase to „Miramare" slovácké, a tam — po silnici od Bzové ke Krhovu dva Hrozenčané. Zpívají si——————

——————Přestali. Uviděli nás, ostýchají se. Pojďme dále! Kopaničáři

jsou takto velmi ostýchaví, někdy — vůbec nedostanete je ke zpěvu. Jsou nedůvěřiví, což je přirazeno: nestýkají se tak s cizím světem, jako my. Mají ostatně — jako každý člověk — i vnitřní důvody pro nedůvěru. Zpívají zase; tímž nápěvem:

Ale už zaléhá zpěv jejich v dáli, i nám s obzoru zmizel už borový háj. Tam však — jako náhradou, je les jiný: les bukový a pod ním svahovitá louka s ušlapaným chodníčkem. Tím půjdeme, budeme brzy na Zítkové. Čím více blížíme se ke kopanici naší, tím zajímavější jeví se nám cesta. Za chvíli dosáhneme i stínu, po němž dosud marně jsme toužili. Zde opětně překročíme potůček a horskou cestičkou, vroubenou lesy i palouky s mlázím borovým, zrovna k žítkovské bráně přírodní, kteráž vítá nás z daleka. Ještě asi ioo kroků — pořád však od kopce — a jsme — na Zítkové. V kraji, nad nímž prý nesklonila se ruka štědrého požehnání, jenž však jinak к obdivu nadchne každého. Už spatřujeme nízké rokytí žítkovské, z něhož tu a tam zajíc se vyhoupne, nebo