zamává křídly křepelka, a překrásné panorama polních a lesních strží, kopců a hor modravých až tam kdesi v dáli •— už na ,.uherskej strane", kde, bohužel, ještě úpíme pod jhem maďarským — zvolna rozevírá se před námi, na novém světě. Z „Rokytové", z této t. zv. části Zítkové, je nádherný pohled na tajemný, jak začarovaný ostrov kopaničárský a jeho širé, nedozírné okolí. Mně připadá tu všecko jak v pohádce, tak krásná je zde příroda. Ano —příroda, s níž život kopaničárský od věků se snoubí: je vlastně příčinou toho všeho přirozeného, co dodává písni výrazu pravdivosti, přesvědčivosti i typického zabarvení. Kopaničár ovšem též dle přírody své vypadá: prostý, ale duchaplný, t. j. přirozený vřečiivjednání, jak jinak ani nelze si mysliti. Tam ho už vidíte do údolí horským pospíchati svahem, po němž on ,,se — prý —-nese". Tak totiž lehkým stoupá krokem, krokem, jak kamzík po šíjích alpských se prohání, nebo jak motýl hravý, jenž nad květinou se vznáší. .. Proto — potká-li Vás — divíte se, když se po kopaničársku ptá: ,,Hdze sa ně-sece?" Hle, jak pěkný to obrázek zdravého jádra psychologického, jímž tak účinně vystihuje kopaničár svou vlastní chůzi ,v horách! Není-li tu vnímavá a obrazotvorná duše jeho spjata jen s přírodou, není-liž jí svými vztahy životními zcela oddána!? Abych však nezapomněl: tam Vlčí vrch a hora Chabová, o níž i v jedné z kopa-• ničárských písní:

Samé zbojníky vychovala prý horenka Chabová. Kopaničár nám všecko poví — ovšem v písni: proto jsou tak vysoce zajímavý.

*

Kdysi za blankytného, letního odpoledne, když slunečko za hory už se sklánělo, potkal jsem mladou kopaničárku. Ne na Zítkové, na jiné kopanici — na Vápenicích. Chtěl jsem po ní písničku. Zdráhala se z počátku, líčka jí zahořela, ne a ne zazpívat. V tom však už kombinovala v duchu — pozoroval jsem to — dala si říci, vzpomínala. Najednou však podrážděně vyhrkne ze sebe: „Tož jakú?" Nejakú, jak je třebas tato — a zazpíval jsem jí píseň: