beného. Při stěně — pec s komínem, v němž zastrčeny jsou „hambálky" na zavěšování hrnců a kotlíků, dále dřevěná police, stůl, lavice a postel. Na dvoře chlévy pro ovce, krávy a volky.

A co dnes к obědu? — tážete se gazděny. — „Trebár ništ; dobrá aj kapustnica", t. j. kyselá voda ze zelí. Do bečky se zelím se totiž neustále, dolévá vody, která se pak uvaří, osolí a je celoročním snídaním, po případě obědem, к němuž se jen přivaří trochu zemáků neb zelí. Chleba kopaiiičán takřka neznají. Melou si na domácích mlýncích ječmen a oves na hrubo, jako „šrot", z čehož pekou černé pagáče „osúehy"; na t. zv. chléb kupují obyčejně otruby nebo smetené odpadky ze mlýnů. Není-li však ani toho, pekou chléb z divoké pohanky, „tatarkový". Někde je bída ještě tužší! Sestupují proto se svých kopanie, vybírají na panských a jiných pozemcích vyhozené, nahnilé brambory, kteréž doma suší, melou na prášek a z toho pak si pekou pagáče.

Chtěl-li by se snad někdo občerstviti — mlékem? „Ej, veru, keď sa lúbí . . .", už zvoní Ondryšíčka a už spěchá, by Vám posloužila. Dobří lidé! Úslužní, jako snad nikde. A už i vrací se gazděna s hrncem, plným mléka, a Vy udiveně hledíte na ni. Je Vám jí jaksi líto . . . Gazda někde po práci, a ona sama doma — s hromádkou dětí, jejichž černá očka u vytržení nepohnutě dosud lpí na Vás. Tře bídu Ondryšíčka, není však nespokojena! Naopak —spokojenost září jí z očí. Občerstvila nás, má sama radost. Ale už pojďme! Však jsme si pobyli. Odměníme se za pohoštění a — s Pánem Bohem! „S Bohom! Prídžtě zas volakedy!" — opětně zvoní Ondryšíčka pěkným nápěvkem dialektickým, a už zase táhneme ■— pěkně v řádku ■— chodníčkem, jak stádo husí. A přemítáme nyní o neztráveném ještě, hlubokém dojmu, jaký na nás učinili kopaničáři, jejichž jechným přilepšením a zároveň lékem v nemoci jest pálené čili kořalka, otravující při trzích a slavnostech domácích ženy i dítky a svádějící kopaničáry к osudným a pověstným bitkám. Ale už zase obdivujeme se přírodě. Horenka Chabová znenáhla se tratí, nové a nové kopce a vrchy a svahy i palouky. Tam široký pás ostružiníkových keřů •— v létě plný chutného ovoce. Jako by rychlil náš krok —s kopce — do údoH, jímž perlivý potůček horský se vine. Malebný kraj! Třebas opuštěný a drsný, přece rozkošný, poesie plný. Do kopce s kopce . . . svahem . . . paloukem . . . horským údolím . . . potůčkem perlivým — —Oldřich a Božena! Což divu, napadne Vám to zde! Jak

potom snivá kopaničárka nemá se roztesknit písní:

Jdeme dál. Do kopce, na žítkovské „náměstí", kde též „bohyně" bydlí. Před námi — jak v kaleidoskopu — horenka Chabová opět, pod ní v hluboké