str. 165
saní!? Kopaničár miluje, jak už několikrát akcentováno: přírodu — přirozenost, a proto také píseň „kmotrů" tak frappantně liší se od písně předcházející, nebo i následující:
Keď já pój džem к horám,
na hory zavolám:
horečky zelené,
vám sa žalovac mám.
|
Opět ta křišťálová, dívčí poesie kopaničárská, tytéž životní vztahy к přírodě: к horám. Jak jinak?! Čtěme tudíž nyní z knihy života kopa-ničárského! Jakým způsobem na př. oklamaná dívka bystře prohledává šohajka vrtkavého:
Něver šohajkovi,
jako temu hadu,
on má nad dzievenkú
dzevjaterú zradu.
Něver šohajkovi,
čo sa ci přísahal,
ta jeho prísaha
do pekla dosahá.
Něver šohajkovi,
čo sa ci len duší,
lebo má šohajko .
děvjadesjac duší.
Na jazyku dušu,
pod jazykom má jad,
nědaj sa mu, dzievča,
nědaj sa mu podvjasc.
Něver šohajkovi,
ani len mu něver,
dokel si něklakně
pred oltár na kameň.
Pred oltárkom klečí,
ešče bokom bočí,
jako by oklamal
moje čierné oči.
|
Může některý z našich básníků lépe — realisticky — vysloviti tuto jadrnou, peprnou myšlenku? Dále všimněme si, jak milující dívka, ač chudobná, přece odmítá vdovce:
Trebár som já, trebár
chudobného otca,
ej, ale já něpójdzem
za starého vdovca.
Jeho staré fúsa
usmievaly by sa,
moje očenka čierné
naplakaly by sa.
|
Není v právu mladá kopaničárka, j de-licestou p ř irozenou !? Mimoděk napadá tu, zda by mnozí z nás nebyli šťastnější, kdyby ■— jako ti kopaničáři — opravdu z lásky, živi byli . . .? Nebo: jak vzácným způsobem ,,tíhu" manželství srovnává kopaničár v písni:
Ťažký je, ťážký
kameň minárský,
ale ešče ťažší
je stav malženský.
Kameň minárský
odvalic móže,
ale stav malženský
zrušic němóže.
|
Samorostlým nápadem — vtipem — často ironicky zbarveným, je vůbec nadán kopaničár. Někdy jím až překypuje i strhuje к obdivu; na př.:
Sestričenky moje,
čo mi poradzíce,
či sa mám oženic,
či mňa vyživíce
Jedna mi dá gace,
a druhá košielu,
trecja mňa opere,
keď nemám macere.
|
Ještě trefnější je kopaničár, dobíraje si na př. Žítkovanů ze Zítkové, kteráž kopanice — jako ostatní — na kopcích se prostírá:
|
