str. 166
Zítková, Zítková
na peknéj rovnici,
ludzja povedajú,
že su tam zbojníci.
Není sú zbojníci,
leš sú dobrí ludzja,
čo ve dne uvidzja,
v noci to uchycja.
|
Ne méně legrační je kopaničár v písničce, kterouž vědomě projevuje svou chudobu:
Kateřino, Kačo,
poviem ci volačo,
kúpil bych si čižmy,
ale nemám za čo.
|
I humorem tudíž ■— ač bídně živ — oplývá kopaničár. Je však s bídou „jedna ruka", proto na ni vždy pamatuje:
Ešče dneska, jako dneska
dneska nam hrá muzika,
ale zajtrá, po zajtráku
budze psota veliká.
|
Častěji dostavují se kopaničárovi chvíle vážné a tak — z nikoho nedělaje si „dobrý den", hluboce se zamyslí i uvažuje:
Můj starý tacíčku,
jako sa vam leží,
a šak tam němáce
oken ani dverí.
Leží sa mi, leží
v hrobe jako v kleci,
a mně něbožjatku
ubližujú všeci.
Keď ubližujece,
tak mi ubližuj ce,
šak tu moju krivdu
ťažko poněsece.
|
Stejně dojímavá je láskyplná oddanost „zamilovaných" dialogů; na př.:
a) Bolí mňa hlavička
za tebú, Ančička,
ej, a mňa pravé líčko
za tebú, Janičko.
b) Hanulienka, Hana,
pójdzeš-i ty za mňa?
Janíčenko, Jano,
treba zajtrá, ráno.
|
Věrný a oddaný tudíž Janičko — Janíčenko, Jano, jako Ančička — Hanulienka, Hana ... Jinak však v písni:
Spomeň si, šohajko,
na mój žalostný plač,
lebo si mna vezni,
lebo mi vienek vrac.
Tebja si nevězném,
vienka ci nevracím,
ale ci, duša má,
za vienek zaplácím.
Nemáš ty, šohajko,
na toliko peněz,
abys mi zapłacił
mój zelený veněc.
|
A ještě několik samozřejmých fragmentů — z téhož kopaničárského Života:
Mám já. Bože, šohajíčka,
oči čierné, bielé liečka,
ej, to je, Bože, šohajko,
ale k nám chodzi daleko.
Daleko je za horinú,
zą zelenú Javorinu,
ej, ešče dál je za vrškom,
mosí chodzievac s obuškom.
|
|
