nezůstává nikdy povrchním a mělkým. Jeho nápěvy tudíž dokumentují, že ze srdce i duše, věrně oddané přírodě, vyvěrá intensivní činnost rozumu. Proto také písně kopaničárské nás neomamují, nýbrž jen hluboce dojímají. I ty zdánlivě sentimentální dlužno nazvati eventualitami: srdce a rozumu — rozumu a srdce . . . Poněvadž jsou z téhož kořene, jenž život dal těm nejkrásnějším plodům. Jarou sílu aspoň z nich pociťujeme. Nikde známky té slabosti, z níž vyprostiti nedovedla se povaha česká z Čech. Poukázal jsem hned z počátku na okolnost tuto, aniž bych nyní snad osvětlovati chtělstí.ny. Těch jearciťvšude dost,poněvadž koukol i mezi pšenicí se rodí. Nezapomínejme však, že vážíme i kvalitu i kvantum.

*

Možno-li. mluviti o trojím období ve vývoji česko-slovanské písně lidové, nelze, bohužel, kopanice nazvati oním šťastným krajem, v n ě m ž dosud zaznívají písně z období prvního. Prošel jsem důkladně celý rozsáhlý komplex kopaničárský, ku podivu však: nenašel jsem oněch vzácných písní — až snad na jednu „svatební" •—, jež by skutečně odpovídaly duchu t. z v. písní „bohatýrských". Kde hledati příčinu? Kopanice přece od pradávna osazeny jsou neobyčejně zpěvumilovnými kopaničáry, jež bez odporu nazvati lze specialisty pro tónomalbu písňovou. Kam tedy by se byl poděl onen šťavnatý, květnatý sloh prvotný, jímž ještě paradují některé písně na př. z blízké — kopaničárům — Velké, nebo zeSúchova, zNo-výchLhotekat. d.? Zdá se, že takovými písněmi — zrovna jako t. zv. kmennými — od jakživa rozléhají se horské stráně jen určitých krajin moravských, a že tudíž zdánlivě pozdější sloh thematick ý i rondový nevykvetl teprve během času. Nebo — že kopanie St. Hrozenských vlastně nevšímali si naši první sběratelé písní lidových — jak ostatně dokazuje Bartošova sbírka z r. 1889, obsahující z 1017 písní pouze 18 (!) kopaničárskýčh — čímž ovšem mohlo se stati, že dotyčné písně z období prvního dávno a dávno nesebrány zapadly vlivem všeobecné obliby písní novějších v úplné zapomenutí. Ať takto, či jinak vysvětlujeme si příčinu, jest vždy litovati, že těchto krásných písní zvláště postrádáme v době nynější, kdy stávají se den ode dne — skutečně raritami

Nicméně — nepozbývají tím nikterak písně kopaničárské na ceně. Jsou to právě ony svérázné písně thematické i t. zv. slohu „kolečkového", jež sálají hřejivým teplem domácího krbu rodinného, žalem i radostí života kopaničárského. V nich jako v zrcadle obráží se celá fysiognomie národního ducha slováckého, čistého a vlivy cizími nezkaženého. A proto tedy už vynikají písně kopaničárské nad mnohé jiné téhož způsobu, a my — kopaničárům jsme vděčni za jejich upřímnost a poctivost.

Ale též jinak — speciálně ■— oceňujeme písně kopaničárské: melodicky i rytmicky; mají takto svou zvláštní váhu. Jsou zajisté tyto dvě hlavní složky hudebního myšlení a cítění vždy pozoruhodný a sobě i příliš blízky, než abychom si mohli myslet melodii bez sčasování. Ještě rytmus možno osamotit — je znám od-pravěků — nikdy však vlnu nápěvnou. V písních kopaničárskýčh, jakožto slováckých, jest — možno-li — svazek tohoto příbuzenství ještě tužší, než snad kdekoliv jinde. Jak povstal, snadno vysvětlíme si, známe-li kopaničáry a jejich