(str. 325), sem počítá rozšířené podání o sirotkovi, к němuž matka z hrobu mluví. A této představě o trvání života v nebožtíku, v mrtvole, děkuje naše pohádka svůj vznik. Tato pak představa, víra v metabiosi jest o mnoho divočejší a hrubší, o mnoho starodávnější než víra v metapsychosi, „která se často vyznačuje subtilností a přerafinovaností" (str. 329). S toho hlediska charak-terisuje spis. různé verse naší pohádky a prohlašuje za nejprvotnější verse, ve kterých mrtvola sama se ozývá (str. 330), po případě, kost promluví, jakmile se dotkne bytosti žijící. Další stupeň vývoje jest, když z kosti jest udělána píšťalka. Třetí stupeň metabiose jest rostlinný a dr. Bugiel ukazuje, jak část nebožtíka přechází do rostliny vzrostlé na jeho hrobě: stromy na hrobech obou nešťastných milenců srůstají, spojují se a slučují a p. A také tu jsou dvě fase: rostlina vyrostlá z hrobu, resp. její část sama promlouvá, jakmile se dotkne úst žijící bytosti jako na př. Živ. Star. V, 460, 2. píšťalka z ní udělaná. Pozoruhodná a prvotnější jest asi běloruská verse Weryhova. podle které píšťalka vyrůstala z úst nebožtíkových. Některé verse vypravují, že strom vyrostl na hrobě z kyje, který vrah zasadil, když jím byl zavraždil. Tu tedy není genetický svazek mezi rostlinou a duší. Ale asi nebude třeba tyto verse vykládati, jak spis. činí, než bude to spíše změna vzniklá vlivem jiných látek, pod vlivem Madejovy holi a j.

Do svých vývodů vložil Dr. Bugiel polemický exkurs (str. 351 sl.)

0 různých směrech v studiích pohádkoslovných, zvláště proti starším směrům uplatnivším se u stoupenců migrační teorie. On jest zásadně stoupencem t. zv. antropologické školy a podceňuje celkem snahy o stanovení původu a vzniku našich pohádek; vytýká aspoň, že se na tuto otázku vyplýtvala všecka práce. Nicméně také on jest přesvědčen, že třeba předpokládati vznik pohádky na jistém místě, jakmile všechny její verse v zásadních] rysech se shodují, a že z toho místa se rozběhly kolem do kola „jako vrkoč komety" (str. 355), ale mýlí se, přičítá-li sobě, že první dospěl к vývodu, že možno stanovití jisté skupiny zeměpisné (str. 385). Ta zásluha přináleží Kaarle Krohnovi a jeho škole.

Na základě pečlivého rozboru všech versí naší pohádky veden zásadními svými myšlenkami dospěl spis. к výsledku poněkud překvapujícímu. Shledal tři skupiny versí, které ukazují stupňování představ, na kterých spočívají. Nejstarší náleží skupině francouzsko-flamské, do území mezi Sek-vanou a ústím Rýnu a odtud se stěhovala na severozápad. Skupina anglicko-skandinavská vykazuje se již rysy pozdějšími, „inštrumentovaní tematu jest již dokonaný fakt, nikdy tělo samo nepromlouvá". Látka stěhovala se nejspíše nejdříve do Anglicka, odtud do zemi skandinávských, ze Švédska do Estonska a do Ruska, „skandinávští Vařj agové ovládnuvší Ruskem zpívali nepochybně tuto balladu". Podtrhuje také, že největší různorodost a rozmanitost sekundárních momentů jest na území francouzsko-flámském, že tu máme všecky formy evoluce látky. Maďarské verse jsou tak podobné polským, že při-pouštěti možno, že z Polska se dostaly do kraje Arpádů (za doby?) str. 381. Překvapující jsou vývody tyto proto, že se nejstarší verse s nej primitivnější představou zachovaly v krajích, kvetoucích ode dávna osvětově, a že verse mladší (mimo kusou versi jen Veselovským v Letopisech Tichonravova zaznamenanou) s mladšími představami nalézáme v krajích dosud málo vyvinutých, kde poměrně jsou tradice lidové daleko zachovalejší a původnější