jich nebylo, a vytrhovaly se motivy z jich organické souvislosti. Ale plným právem připomíná, že tato namáhavá, obětavá a povždy skromná práce nebyla marná, než byla nutnou průpravou pro práce, které nyní vědě nastávají. Pouze toto sbírání umožňuje nám historii pohádky, poznání jejího rozšíření, cest, po kterých putovala. Jak úkol mimo jiný důležitý pokládá podrobnou historii a topografii pohádek různých zemí a národů. Dále třeba stanovití zákony o spojování motivů, o jich síle přitahovací a odpuzovací, jich změny, a jich neustálé přecházení. Třeba stanovití poměr lidové pohádky к umělecké, jich rozdíly a hranice. Tímto způsobem pohádkosloví jest z nej-vážnějších odvětví literární historie. Mimo to však pro svůj namnoze v podstatě bájeslovný ráz jest velice důležité pro bájesloví, a svými základními idejemi ještě pro vědu náboženskou. V těchto základních idejích a názorech shledává původ pohádek, kterýž podrobněji rozbírá v 2. kap. (33—73), v názorech o duši, o snu a o smrti, a zvláště z dějů, o kterých člověk ve spaní sní, vznikly nad jiné hojné motivy pohádkové. Odtud vykládá velice hojný počet pohádek, ač celkem obmezuje výklady Ludwiga Laistnera (Das Rätsel der Sphinx 1889), zvláště pak Sigmunda Freuda a jeho stoupenců. Jmenovitě důležité byly sny lidí bujnou fantasií a stupňovanou citlivostí nadaných, kteří u primitivních lidí byli kouzelníky. Tito pak umělými prostředky, opojnými a narkotickými hleděli vzbuzovati stavy podobné snům a visím. Kouzelníci měli moc přeměňovati sę a přehojné jsou motivy o meta-morfosách, zvláště o zápase v přeměnách. Sem klade také pověry o vlkodlaku а р., a s tím spojuje také pohádky o strupatém zlatohlavá, původně prý o chlapci měnícím se ve zvíře. Zmiňuje se tu o názorech primitivních lidí o moci jména: kdo jméno zná, má moc nad jeho nositelem, to je prý: vyslovuji-li své jméno, oddávám něco ze své duše; zrcadlo má kouzelnou moc nad člověkem, neboť obsahuje obraz, duši člověkovu a j. Mnohé pohádky vyvinuly se z víry v oživenost přírody a z pozorování přírody, ale také z obecného života, a mnohé zachovaly přežitky dávných obyčejů a zvyků. — Potom stanoví se v 3. kap. poměr pověsti к pohádce (str. 73—82), poměr její к báji; dále žertovné povídky, a mladších prý druhů výpravných, legendy, bájky, novelly, povídky. Hlavní příznak pověsti, „celkem daleko starobylejší" než pohádka jest, že jest neumělecká a jednodušší. Na našich pohádkách jsou starobylé pouze jejich základní ideje, názory, obyčeje, nikoliv forma, ve které se dnes podávají. „Tato forma ukazuje asi vždycky na dílo umělecké. Lid sám pevné formy dané od umělců pohádkám, rozrušil a řady motivové jinak seřadil, zpřeházel a proplétal." Celkem pak spis. vyznal, že se dosud nemůže zdařiti úplný výklad pověsti a pohádky a definitivně stanovití jich rozdíly. Nicméně míní, že rozdíl mezi nimi vyvinul se časem, v době primitivní sotva se dají rozlučovati. Po těchto výkladech o původu,-stáří a vývoji pohádky a spřízněných druhů povídkových probírá (str. 82 až 101) spis. stručně pohádkové literatury jednotlivých národů starověkých a též novějších, poč. od Babyloňanů a starých Egypťanů, které podle jeho mínění nelze považovati za nejstarší úpravy našich dnešních pohádek, než svědčí celkem pouze o vysokém stáří jednotlivých motivů pohádkových. Proslavená pohádka egyptská o dvou bratřích Anapu a Bitiu, dovozuje spis., skládá se z různých pohádek, které úzce splynuly, a při tom se porušily, a vlastně jest rozrušena tato na 4000 let stará verse pohádková. Zajímavá a důležitá jest tím, nejen že nás uvádí s mnohých stran do pestrého světa motivů pohádkových než zvláště že dává nám nahlédnouti do utváření a rozkládání pohádek. Rozbírá dále Herodotem sdělenou pohádku o umělém,