mistrném zloději a dospívá к vývodu, že Herodot slyšel svou pohádku ve formě, která již pozbyla zvláštností'obšírného a organického pratvaru. Krátce charakterisuj í se pohádkové látky židovské v bibli zpracované, kde bych asi spíše mínil, že pověsti o Šalomounovi a j. budily nové pohádky, a nespojoval úže rekonstruované pra tvary biblických bájí s nynějšími lidovými jich obměnami, nechtěl bych z těchto zrekonstruovatijich pratvar. Velmi stručně jsou charakterisovány pohádky obou staroklassických literatur, shledávány v nich znetvořené jich verse, které na základě nových, lépe zachovaných lze ,.vyčistili." Daleko nadšeněji, než nyní bývá zvykem, promluveno v 5. kap. (101—126) o indických pohádkách, jich rozšířenosti a vlivu na pohádky jiných, národů. V žádné zemi není podle jeho mínění bohatství, pohádek tak nevyčerpatelné jako v Indii, v žádné jiné zemi nemá prý pohádka historii a význam rovnající se indickým. Náš spis. nedovozuje svou tesi právě tou měrou ze základních názorů, kteréž docházely výrazu v pohádkách, jak to činil posledně Cosquin. Než on má důvody literárně historické a formální. Liší dále přesně vliv indických pohádek na východě a na západě, v onom byl . daleko silnější. Vliv projevoval se dle jeho vývodů také časově různě, nejsil-nější byl prý v 13. stol. Pronikaly z literatury do lidu. Jich ,,invase" dála se znenáhla, nikterak tak „bouřně", hromadně a bezprostředně, jak Benfey mínil. Z n. stol. není bezpečného dokladu pro pohádku indického původu na západě. Z Indie odvozuje v. d. Leyen nemalý počet pohádek, na př. z Grim-movy sbírky všeho všudy 16 čísel (str. 125). Spis. klade převážnou důležitost. na vypravovatelské umění, a podrobné prozkoumání jeho povede nejbezpečněji к přesnějším vývodům. Nejtěžší omyl Benfeyovy teorie zakládal se v tom, že učinil buddhistické knězi otci indické pohádky a tím tak otci všech' pohádek světa, ale přes to jest prý zcela chybné pokládá ti Benfeyovu teorii . za odbytou. Požaduje pak. spis. podrobné zkoumání ovšem celých pohádek, a nikoliv jednotlivých motivů vytržených z celku. Mimo indické podrobuje zvláštní úvaze ještě pohádky světoznámého sborníka „Tisíc a jedna noc", (126—133). Rámec a veliká část obsahu tohoto sborníka v 10. stol. jistě byly indické, vedle toho byly části perského původu, řeckého a ovšem také arabského a egyptského. Podrobněji se pak charakterisují různí tito živlové, hlavně indický a arabský, a arabské vypravovatelské umění nadšeně se oceňuje. Závěrečná úvaha věnována pohádce německé (str. 133—145), ale ■ v ní vytknuty myšlenky pro pohádkoslovná studia vůbec velmi důležité, myšlenky třebas ne nové, ale přesně a jasně vyslovené. Německý učenec přesvědčivě ukazuje, že Germáni nejspíše neznali pohádku v našem nynějším smysle, než pouze krátké povídky bližší pověsti lidové než pohádce. Nic nepoukazuje na to, že před r. asi 1000 po Kr. byla pohádka jako povídka-dle určitých podmínek sestavená známá Germánům. Jisté jest, že pozdější-pověsti o bozích a pověstech z 12.—13. stol. se vyzdobovaly motivy a řadami motivů vytrženými ze souvislých pohádek a nahromažďovaly se bez umělecké míry. V starších pověstech 9.—10. stol. byly dle mínění spisovatelova zpracovány pouze motivy, ze kterých se později skládaly pohádky. On. sice shledává v německých pohádkách jistá veršovaná říkadla, formulky (str. 135), které sahají do velmi starých dob, ale ovšem správn.ě poznamenává, že nelze pouze z nich usuzovat! na vyšší věk dotyčných pohádek. Dějiny pohádky v literatuře a pohádky, která se z umělé pohádky přetvoro vala v lidovou,, mohou se sledovati až od doby Karloyců, od které se vyskytují pohádky, zaznamenané v německé literatuře a mnohé sledy pohádek v jiných básni-. ckých dílech doby té i následujících. Podává pak v. d.. Leyen stručný histp-.