str. 185
Fr. Ranke líčí dále velice podrobně rozvoj tohoto motivu, zvláště v pověsti o zakleté bytosti naříkající nad nezdařilým pokusem prvním a seřazuje geneticky přečetné verse její také z Čech a Moravy, pokud je poznal ze sbírky Grohmannovy a Venalekenovy.
Svým vývodům dodává spis. některé své metodologické poznámky. Vyslovuje především myšlenku, že četné naše pověsti nesahají svým původem do dávných předhistorických, pohanských dob, než vznikly, po případě byly přejaty až v křesťanském středověku. Všeobecná rozšířenost pověstí mezi lidem není zajisté ještě důkazem, že by byla pradávným majetkem dotyčného národa, ani počet dokladů pro jistý motiv nic bezpečného nesvědčí pro jeho cenu, ani pro historii jeho, Rozmanité verse motivu mají se pova-zovati za rovnocenné bez ohledu na početnost dokladů. Zvláštní pozornost třeba věnovati oněm versím, které jsou nedostatečné svou logickou propracovaností; verse takové nevznikly vždycky pokažením z verse nejjednotnější dosud zachovalé, než mohou býti méně života schopné a proto zřídka zachované přechodní útvary starší verse, snad ztracené. Pro první verri pověsti třeba ovšem vždycky postulovati logickou jednotnost. jpa.
*
Leo Frobenius: Der schwarze Dekameron. Belege und Aktenstücke über Liebe, Witz und Heldentum in Innerafrika. Gesammelt von — Mit Zeichnungen von Fritz Nansen und photographischen Aufnahmen. Berlin-Ch., Vita. 1910. str. 390.
Kniha nad míru pozoruhodná, otvírající pohledy do života zcela svérázného i do historie poesie. Titul knihy jest potud nepřípadný, pokud bychom podle něho у knize hledali všeliké kluzké historky milostné. Sběratel černošských pověstí, bajek a pohádek v kraji jižně od Sahary mezi Senegalem a Timbuktu spatřuje v nesmrtelném autoru „Dekameronu" jednoho z prvních objevitelů lidové poesie a ve vtipné předmluvě jeho památce jakoby posvěcuje svoje ukázky prvotní lidové poesie afrických černochů. Avšak nikoli, není to již prvotní poesie, než jest to poesie dosti již vyvinutá mnohavěkou tradicí; jich pověsti hrdinské v mnohém připomínají ne-li tak staré rytířské pověsti evropské, tož aspoň podobné pověsti horalských kmenů kavkazských, kočovných kmenů turkotatarských z jižní Sibiře, ba nalézáme někdy též motivy dosud oblíbené v našich pohádkách. Massinský král Ardo dal všech sto hochů zrozený-ch týž den jako jeho syn spolu se svým synem vychová ti. Zařídil pro ně veliký dvorec s desíti staveními, po jednom stavení pro deset hochů. Stejně se živili a odívali, v tutéž dobu byla u všech vykonána obřízka, v tutéž dobu dostali koně, zbraně lovecké a válečné; vybráni pro ně schopní mužové, kteří je mohli vzorně cvičiti ve všech uměních, pěvci, kteří jim přednášeli písně o velkých dějích předků. Tak počína pověst „Smrt Siva-Maga-Njorova" (str. 102). Každého reka provázel najeho válečných „rytířských" výpravách nejenom sluha, který měl opatrovati jeho koně, než také bard s gitarou skládající písně o jeho skutcích hrdinských.
Takové písně hrdinské sděluje^Frobenius ve formě prosaické v 1. knize svého spisu „von Rittertum und Minne". Tu čteme mimo jiné, jak obětována děvčata draku, aby dával vodu a jak drakova hlava od reka, milence obětované dívky sťata (str. 145); nalézáme také motiv v naších pohádkách hojný, o kouzelném hřebci, který může býti dostižen pouze hříbětem od něho zplozeným (str. 142). Píseň č. 5. připomíná dosti silně (ovšem pouze v základním motivu) naši pohádku o „strupatém" zeti královském, který tajně
