Drobné zprávy národopisné.

Prof. Můrko pojednává v nové slovinské vědecké revui ,,Veda" až příliš obšírně (str. 266—273) o nejnovějším již šestém (!) vydání pověstné knihy Ž u n-kovičovy „Die Slaven, ein Urvolk Europas" (ve Vídni 1911). Ovšem jest to vysvětlitelno, kayž literáti а novináři dali se oslniti fantasiemi v etymologii fanaticky svým diletanstvím řádícího důstojníka a velký zevnější úspěch takové knihy vydává smutné svědectví o soudnosti obecenstva. Prof. Můrko proto plným právem vyzývá odborné kruhy, aby větší měrou poučovali také v tomto směru jak dorůstající mládež tak širší vrstvy národa, jen tím způsobem znemožní se podobné zjevy. Poněkud nás může leda potěšovati, že ani naši sousedé nejsou mnohem lepší. Můrko připomíná na konci svého článku, že štýrští nacionálni Němci nadšeně pozdravili stejně „vědecký pokus" svého krajana Forchera von Ainbach, který vytáhl do boje proti nepopiratelné slovanskosti hornoštýrské nomenklatury topografické, jak byl „Zeitschrift des historischen Vereins in Steiermark" donucen jeho článek vytisknouti (č. III., 148—178), třebas že proto jeho redaktor prof. Meli odstoupil. Potom tento časopis sdělil v doslovném překlade recense slovanských učenců (též od L. Niederle a Jos. Janka) ve sv. V.—VI., jak tichý protest proti vnucenému článku německonacionálního fantasty. „Časopis vlast, spolku mus. v Olomouci" ovšem nemůže se stále ještě vzdávati svého nadšení pro knihu Žunkovičovu, jako vidno z posledního jeho čísla in str. 147.

@---------------------

Dne 19. a 20. srpna t. r. konal se v Zakopaném sjezd inteligence vyrostlé z lidu podhalanského, který- svým jednáním budil zájem národopisný a otázkami, které se na něm řešily, také vzdálenější kruhy může zajímati. Podle zprávy, vytištěné v krakovském denníku 23. srpna, obrácena pozornost na polské osady na jižních svazích Tater roztroušené, vytknuta potřeba sbírati lidová podání, studovati umění lidové a j., ačkoliv právě tento lid poměrně nejvíce ze všech polských krajů jest prozkoumán. Zvláště pak vytknuto, že škola nemá stírati lidové zvláštnosti, ani dialektické, že třeba povznášeti kulturu, aniž by se íušila kultura domácí. Tak i známý etnograf Seweryn Udziela, školní inspektor, hájil názor, že škola neměla by tupiti a pronásledovati dialektické Zvláštnosti školáků. Jiní jdou ještě dále a snaží se pěstovati také literárně rodný dialekt. Zmíněný sjezd uspořádán byl na počest Kazim. Tetmajera a vedle jubilanta ohlásila se na sjezde řada mladších literátů, žáků jeho, a thematem jich básnických děl byl na mnoze proslavený Janošík, jak jich mistr složil řadu ballad o tomto slovenském a tatranském junákovi. Dosavadní počátky dialektické literatury podhalanské vylíčil nedávno G. Smólski ve zvláštním pojednání „Gwara tatrzańska i jej piśmiennictwo" v revui „Biblioteka Warszawska" (jest též zvi. otisk, Warszawa, 1911, str. 49). Mnohem kompetentnější soudce, prof. Kaz. Nitsch v nejnovější své knížce „Mowa ludu polskiego" (Krakov 1911) neméně příznivě a vřele ocenil tuto malou vznikající literaturu horalskou, ale zároveň také poznamenal, jak malého ohlasu i nejlepší básnická díla tímto dialektem napsaná, od Witkiewicze až po Kaz. Tetmajera, nalézají v polském obecenstve (str. 153 sl.), a že vlastně ani hlubších zájmů v širších kruzích intelligence ani vyvolávati nemůže. Proto též plným právem G. Smólski vytknul jako hlavní úkol této literatury, že má levnými tisky pionikati do toho lidu, jehož dialektem jest psána, což vlastně se dosud neděje. Navrhuje pak založení zvláštního listu, psaného dialektem podhalanským, který by se mohl rozšiřovati také po polských osadách, rozkládajících se na jižních stráních a výběžcích Tater, na Oravě, Spiši a též prý v Liptově. Pisatel konstatuje bolestně, že dialekt podhalanský, čili jak on říká „tatranský", silně se kazí a upadá pod vlivem spisovného jazyka, a proto žádá, aby v národních školách byl domácí dialekt zvláštním předmětem! bláhovými veden představami, jako by škola mohla zastaviti proces, podporovaný nejsilnějšími faktory samého života hospodářského a sociálnílic. Pan G. Smólski nadšeně se rozpisuje o lexikální bohatosti podhalanského dialektu — připravuje sám jeho slovník — a sděluje z něho velkou řadu slov, označujících prerůzné předměty obecného života. Pan G. Smólski jest velmi horlivý spisovatel a jeho prací jsme se v našem listě již časem dotkli, při tom pak zároveň tak vytkli, že jest pouze dilettantem, jemuž se nedostává tolik vědecké erudice, aby mohl různé jevy,, zvláště dialektologické náležitě oceňovati. Jen diletantismem jeho možno vysvětliti horrendní jeho výrok o užší souvislosti moravských a sloven-