tato. Naši „přátelé" — Maďaři — také ovšem se chlubí — rytmem „maďarským" — ale my už historicky jsme tu pojištěni. Kde jsou za námi!

Máme tudíž hudebně nejméně o jednu přednost více, než všichni n'árodové ostatní. Važme si jí proto a tím více milujme — píseň slováckou, aby někdy — v nestřežené chvíli — za oběť snad nepadly její vzácné vlastnosti, jimiž tak ráda cizina se honosí ...

V části nápěvné zmínil jsem se o tuhém svazku příbuzenství, jež panuje v rytmu a melodii písní kopaničárských. A označil jsem i stopy společné, jež vedou к zahradě květů rozkošných, z daleka vůní oma-mujících ... Oceňujíce však nápěvy písní, vlastně nevšímali jsme si rytmů, ač tyto samy nasebeněkdyupozorňují. Vzpomeňme jen písně: „Ančička malučká . . ."! Zdaž nebyla hned nápadná počátečným rytmem, t. zv. „čardášovým":

T. j. rytmem útvaru, příznačného pro mnohé a mnohé slovenské a slovácké písně lidové. Proč začíná jím píseň uvedená? Můžeme zrovna tak uvažovati, jako soudíme vždy z nápěvů. Patrně temperament slovácký — nikoliv bez příčiny — vzkypěl. Vzkypěl hned na počátku: „Ančička malučká . . .", jímž šohaj svou „milou" oslovuje. Zase přirozeně! Jak mluvívají spolu zamilovaní? Netrhá se někdy řeč jejich? Nebývají jak na trní, když se náhodou sejdou? I zde týž důvod, týž dojem. Není vynucen, je z duše vyvolán, máme ho, neubráníme se mu. Nelze tudíž přirozených zastírati dojmů! Typický rytmus „čardášový" jest odůvodněn. A že jest právě slovácký a ne třebas francouzský ■— proč jest hádankou? Ještě cikáni — vedle Maďarů ■— ho milují; zdali ho však nepřijali od svých „blíženců", kdo ví!? Opakuji tudíž: važme si písní slováckých a slovenských.

Jak pěkně vyjímá se rytmus v písních, takjesttedyipravdivý. Píseň jím oživuje, nebo i zmírá. Oživuje neobyčejně rytmem „čardášovým", jemuž velkého' podílu nelze upříti na slovenském a slováckém písňovém výrazu hudebním. S nápěvem však rytmus v celek splývá: účin písní slováckých i slovenských se proto zdvojnásobňuje. Takto zajímavá je na př. i píseň: