Oceňovali bychom nápěv, jeho duchaplnou konstrukci; zde však záleží hlavně na rytmu, jímž imitační sloh písně všelijak se zbarvuje. Ze není důsledná imitace vůbec, je zato tím pěknější sčasování. Slovácké tudíž sčasovky pohrávají se tu jak děti dovádivé, jež o závod se honí, jimi — jako by ,,milý" znázorniti chtěl „kolébaní" vln dunajských, po nichž, t. j. ,,po Dunaji" své „milé" pošlé prý „psáni". Všimne si leckdo této zajímavosti, a nikomu asi neujde při slovech: „. . . po vodze, dzievenko . . .", kdež vlnivé sčasovky nápěvu jsou už takřka v dostihu. Unikají si však přece a ženou se dále bezohledně spádem nápěvným.

Takových písní „vojenských" bylo by si přáti! Jež mravně posilují ducha, milujícího ještě poesii řek i hor, měsíce a slunce, zkrátka — velebnou přírodu. Není jich však, bohužel, ani ve sbírkách mnoho. Jen po různu vyskytují se opravdu pěkné písně vojenské: patrně i na písni lidové surový militarism vykonal své zhoubné dílo barbarské ... Divíme se potom, že nezakořenily se písně tyto a že nerozmnožily se ani v půdách rodných! A vysvětlujme si přebytek nynějších sprostých odrhovaček rekrutských — jak chceme! Militarism byl, jest a bude zlem, a tudíž nezbytně třeba jest, aby lidstvo konečně přišlo к rozumu. Pak pěkněji budeme i zpívat, ovšem — lidový tón písňový tenkráte, bohužel, zaniklý bude už docela ... Je jisto, čemu někdy ještě se nevěří: že totiž písně lidové budou kdysi jen dědictvím otců našich, materiálem a bohatým odkazem —• chudáků ... Nemáme-li už proto vysoce vážiti si písní lidových?!

Mám dále na mysli zde rovněž zmíněné už sčasování a sčasovky, z nichž vlastně vyvinul se rytmus „čardášový": sčasovky kmenově též silně individuálních písní slovenských i slováckých — kopaničárských — jež stejně jsou národně ojedinělé a tudíž svého druhu. Taktéž rytmus „příznačný", jemuž nástrojově nejlépe vyhovuje cimbál. Na př.:

Písně takového stylu rytmického mají ovšem též pečeť svého původu. Kdyby někdo o něm pochybovati chtěl, nebyl by vlastně ani diletantem